Český radioklub

O výhodách a půvabu telegrafního provozu je na těchto stránkách uvedeno mnoho. Z řad nezasvěcené veřejnosti i části radioamatérů slyšíme i hlasy opačné. Vždy, když se blíží světová radiokomunikační konference, nebo je jiné očekávání změn v legislativní definici amatérské služby, se mezi amatéry rozpoutá vášnivá diskuse na stránkách časopisů, v diskusních fórech v elektronických médiích, a ovšem zejména v hostincích všeho druhu. Hlavní téma: "telegrafie na věky!!!", nebo "telegrafie už nikdy!!! " Onehdy v jednom z fór bylo možno zahlédnut titulek "Pojdi a chcípni, ty telegrafní příšero!", z čehož vidíme, že nepřátelé této více než stošedesátileté úctyhodné dámy si servítky neberou.

Profesionální služby se telegrafie vzdávají, dokonce už i jako záložního nouzového prostředku. Satelity, GPS, mobilní telefony, Internet, a proti tomu takové pravěké haraburdí! Tak soudí lidé, kteří telegrafii neumějí a neznají. Pokud však mají možnost si ji prakticky vyzkoušet, rychle změní názor: poznají totiž její výhody vlastní zkušeností.

Radioamatérský svět byl dlouhá léta rozdělen ustanoveními Radiokomunikačního řádu žádajícími, aby koncese k provozu v pásmech krátkých vln byla vystavována jen na základě zkoušky z telegafie. Záměrem bylo, aby radioamatéři byli schopni revanšovat se za poměrně bohatý rozsah bezplatných kmitočtových přídělů schopností rozumět tísňovým signálům, které případně přijmou. Pro provoz na kmitočtech vyšších bylo národním administrativám dovoleno od zkoušky z telegrafie upustit, což se ve většině zemí dělo s cílem Ham Radio zpřístupnit nováčkům. Existuje proto velká skupina operátorů, kteří si ulehčili vstup mezi radioamatéry tím, že neskládali zkoušky z telegrafie, krátkovlnná pásma jim ale proto byla uzavřena. A to vnímali jako nespravedlnost...

Uplatnilo se i druhé hledisko. Amatérů ve světě sice poněkud ubývá, zlepšuje se ale dostupnost zařízení, takže krátkovlnná pásma, jakmile se otevřou, jsou rychle zaplněna tak, že není skoro možné najít volný kmitočet. Pro velkou vlnu nových uživatelů tu prostě není místo. Za těch okolností bylo rozumné, že zápal zájemců byl prověřován zkouškou. A proč ne zkouškou z něčeho, co k opravdu vážné práci budou potřebovat, tj. z telegrafie? Zejména, když pásma VKV a UKV kmitočtů, ačkoli jsou pro popovídání či pro pokusy s datovými přenosy jako stvořena díky minimálnímu atmosférickému rušení, zejí prázdnotou tak, že hrozí, že pro malé využití budou radioamatérům odebrána?

Rok 2003 byl z pohledu významu telegrafie jako předmětu zkoušek radioamatérských nováčků rokem revolučním. Světová radiokomunikační konference rozhodla, že znalost telegrafie na straně radioamatérů užívajících krátkovlnná pásma již není věcí obecného mezinárodního zájmu, a rozhodnutí, zda z ní amatéři budou zkoušeni, ponechala na úvaze jednotlivých národních telekomunikačních administrativ. V reakci na to velké množství států od požadavku na znalost telegrafie u radioamatérů ustoupila. V České republice se tak stalo v roce 2005.

Někteří v tom vidí začátek konce telegrafie, lidé se sklonem k hysterii dokonce i začátek konce radioamatérského hobby. To je samozřejmě nesmysl. Bývaly doby, kdy ten, kdo neuměl střílet lukem či metat oštěpy, umřel hlady, protože si nedokázal ulovit nic k snědku. Dnes se většina lidí bez luku a oštěpů docela dobře obejde, přesto je sportovní zápolení v lukostřelbě či hodu oštěpem pro mnoho z nich vítanou zábavou. Stejně tak přežije i telegrafie, a dost možná o to snáze, že její znalost přestane být vynucována zákonem - dost málo lidí totiž miluje to, k čemu jsou nuceni. Nejde ale zdaleka jen o libůstku: telegrafie je pro radioamatéra bez ohledu na jakékoli předpisy nesmírně užitečná.

Amatéři nejsou profesionálové. Profesionálové potřebují spojení vždy a na 100 % (vzpomeňte na ten rachot, když onehdy Eurotelu dvakrát za sebou spadla síť GSM!), a používají tomu odpovídající prostředky - však si za to taky nechají solidně zaplatit. Amatéři jsou proti nim mnoha způsoby omezeni: nevelkými výkony, úzkými kmitočtovými pásmy, anténami, které si mohou dovolit postavit, a hlavně ovšem vlastní kapsou, v níž na koníčky zbývá vždy nejméně.

Při spojeních na velké vzdálenosti - DX provozu - je třeba docílit co nejvyšší účinnosti spojení. Zejména, když tu vzácnou zemi na druhé straně zeměkoule volá spolu se mnou několik set až tisíc dalších amatérů; pak je každý zlomek decibelu navíc proti konkurenci ve sluchátkách protistanice božím požehnáním. Amatérský provoz je v podobných případech - tj. prakticky vždy, není-li použit převaděč - spojením za mezních okolností, do jakého by se profesionálové vůbec nepouštěli. Specifikou krátkých vln navíc je rušení a šumy mající původ v přírodních jevech i lidské činnosti (rostoucí množství stanic v éteru a průmyslové rušení vedou k jevu, jemuž se říká "radiový smog").

Vysíláme-li mluvené slovo či rychlejší datový signál, musí výkon vysílače pokrýt větší šíři pásma. Na straně přijímu musí být stejně tak na větší šíři pásma nastaven přijímač, což zhoršuje odstup signálu od šumu (tj. šumu, který do přijímače neodstranitelně proniká spolu s užitečným signálem a působí rušivě). Při telegrafním provozu zaujímáme šíři pásma nejvýše desítek Hz, a jen tak úzké pásmo musí zpracovat i přijímač, tj. odstup signálu od šumu se zvyšuje. Výsledkem je, že telegrafní signály se při jinak stejných okolnostech jeví jako "průraznější." Uvádí se, že k dosažení stejné spolehlivosti spojení je pro přenos mluvené řeči modulací SSB nutný čtyřnásobný výkon vysílače proti přenosu telegrafnímu. A protože výkon amatérského vysílače je omezen předpisy (ne-li peněženkou), není dále o čem mluvit.

Jsou používány různé příměry, které mají osvětlit rozdíl mezi amatéřením s telegrafií a bez ní. Zkusme jeden kulinární: Máme-li hlad, lze se nasytit hamburgerem s kečupem a hořčicí a zapíjet colou. Chceme-li ale si pochutnat, sáhneme spíš po správně propečeném bifteku s křehkou křupavou oblohou, a hody završíme kalíškem dvanáctileté skotské. Zaplatíme určitě víc, ale ten požitek!  

Ale k telegrafii samé. Jak známo, jejím základem je telegrafní abeceda, jíž se říká "Morseova" (probůh: nikdy ne "morzeová", jak se někdy můžeme dočíst v literatuře, která je víc amatérská, než radiomatérská) podle tvůrce výchozího principu, amerického malíře a experimentátora Samuela F. B. Morseho, který první praktické pokusy provedl v roce 1837.

Dnešní "morseovka" ovšem vypadá jinak, než Morseův původní návrh. Jde vlastně o sériový kód, v němž jsou znaky vytvářeny kombinací dvou prvků, teček a čárek. Kód má teoreticky nekonečnou kapacitu, protože různé znaky mají různý počet prvků, v praxi se však používají znaky sestávající nejvýše ze šesti prvků (delší znaky by se - hlavně při příjmu sluchem - těžko rozlišovaly).

V běhu času se kód aplikoval různými způsoby. Nejprve v grafické podobě, kdy tečky a čárky byly zaznamenávány na proužek papíru posouvaný hodinovým strojem. Poštovní a železniční úředníci si však při obsluze telegrafních přístrojů všimli, že klapání kotvy zapisovacího relé jim umožňuje rozlišovat značky i sluchem a zapisovat je rovnou jako písmena a číslice. Tak vznikl telegraf zvaný "klapák." Vedle toho jako "akustický převodník" sloužil i elektrický zvonek, z nějž telegrafista slyšel tečky a čárky v plné kráse. Že pak Marconi tento princip aplikoval i do svého objevu - radia, bylo téměř samo sebou. Telegrafní abecedu můžeme považovat za obecně známou, a proto jen pro připamatování:  

V různých zdrojích najdeme řadu dalších znaků a jejich tvarů. Jde jednak o znaky národní (typicky v ruské abecedě, specifické znaky německé abecedy atp.), jednak o větší počet interpunkčních znamének, případně o jejich různé tvary, jak se používaly v různých dobách a různých službách. To, co je uvedeno v naší tabulce, odpovídá současnému mezinárodnímu standardu, a radioamatér s tím určitě vystačí.

Doplňme obecně platné časové vztahy mezi jednotlivými prvky abecedy. Za základ - "nejmenší společný prvek" - vezměme dobu trvání jedné tečky a označme ji slovy "elementární impuls". Pak platí:

• jedna čárka odpovídá 3 elementárním impulsům,

• mezera mezi prvky (tečkami a čárkami) ve znaku odpovídá 1 elementárnímu impulsu,

• mezera za znakem odpovídá 3 elementárním impulsům,

• mezera za slovem odpovídá 4 elementárním impulsům, spolu s mezerou za posledním znakem slova tedy 7 elementárním impulsům,

• mezera za kterýmkoli prvkem (tečkou, čárkou, znakem, slovem) je součástí tohoto prvku.

Často potřebujeme vědět, jak rychle se vysílá, třeba pokud se telegrafní abecedu učíme ke složení radioamatérských zkoušek, kde je stanoveno minimální tempo vysílání pro jednotlivé operátorské třídy, nebo pokud soutěžíme ve sportovní telegrafii.

Stanovení metody měření tempa vysílání není tak jednoznačné, jak se na první pohled zdá. Z jednoho hlediska může být důležité, kolik reálných informací vyšleme za jednotku času ve formě "nezakódované" do telegrafních značek, z jiného týž parametr ve formě "zakódované". Zdroj odlišnosti spočívá v tom, že telegrafní abeceda používá znaky nestejné délky (narozdíl např. od kódu ASCII).

Prvnímu hledisku lépe odpovídá metoda počítání počtu reálných znaků vyslaných za jednotku času. To je údaj počtu znaků za minutu (zn./min.), jaký se u nás používal dlouhá léta v minulosti. Povšimneme si, že číslice jsou v "telegrafní interpretaci" v průměru delší, než písmena. Budeme-li vysílat strojově a nastavíme určitou délku jedné tečky (tj. jednoho elementárního impulsu), pak za minutu vyšleme jiný počet písmen, jiný počet číslic a jiný počet znaků textu smíšeného. Údaj stanovený touto metodou je tedy závislý na reálném složení vysílaného textu.

Druhému hledisku lépe odpovídá metoda užívaná v zahraničí, která se u nás v jiné formě ujala na soutěžích ve sportovní telegrafii. U této metody se nezabýváme tím, jaké konkrétní znaky vysíláme, ale zkoumáme, kolik vyšleme prvků textu již zakódovaného do telegrafní podoby. V zahraničí se používá údaj "WPM", tj. počet slov za minutu, kde slovem se rozumí slovo definované, normalisované délky. Oním normalisovaným slovem je slovo "PARIS" - obsahuje právě 50 elementárních impulsů. Toto slovo dalo název i metodě, která se používá ve sportovní telegrafii. Tempo vysílání stanovené metodou PARIS je číselně rovno desetině počtu elementárních impulsů vyslaných za minutu. Vyšleme-li např. 20 slov "PARIS" za minutu, dosáhli jsme tempa 20 WPM, respektive (20x50)/10=100 metodou PARIS. Tempo stanovené těmito metodami naprosto nezávisí na tom, jaké reálné znaky vysíláme.

V radioamatérské praxi se telegrafní značky vysílají různými protředky:

Tím nejstarším je klasický ruční telegrafní klíč. Dnes se už moc nepoužívá, protože vysílání s ním je pracné a jen málokdo dokáže vytvářet značky s přesným dodržením poměru tečka - čárka - mezera. Pohyb ruky, jímž klíč ovládáme - shora dolů - není pro ruku zcela přirozený. Proto vznikla (ale příliš se neujala) modifikace: ruční klíč dvoučinný, páka pohybující se mezi dvěma kontakty ve vodorovné rovině. Operátor páku překlápí mezi kontakty palcem a ukazovákem, což platí i pro všechny dále popsané systémy.

Z dvoučinného klíče vznikl mechanický poloautomat. Podstatou je opět páka pohybující se ve vodorovné rovině. Čárky vytváří operátor sám, tečky vytváří závaží na pružině, které se rozkmitá překlopením páky na odpovídající stranu, a při kmitání přerušovaně spíná elektrický kontakt. Tak se vytvoří série teček, která je vysílána, dokud je páka překlopena.

Později vznikl elektronický poloautomat. Ovládá se opět pákou ve vodorovné rovině. Překlopením páky na jednu stranu odbavíme sérii teček, překlopením na druhou stranu sérii čárek. Kombinací překlápění a uvolňování páky pak vytváříme odpovídající značky.

Použijeme-li dvě souběžně uložené ovládací páky, můžeme se těšit z výhod jambického (také se říká squeezového) klíčování. V tomto případě páky neovládáme překlápěním, ale stiskem ze strany. Oproti předchozímu případu získáváme další možnost, a to stisk obou pák současně. Pak je vyslána série střídajících se teček a čárek. V praxi ovšem přechod na jambické klíčování znamená naučit se znovu od počátku vysílat všechny znaky.

Elektronické jambické poloautomaty se dnes používají mezi amatéry nejčastěji. I ten, kdo neklíčuje opravdu jambicky, s výhodou využije širších časových tolerancí, jež jambický klíč poskytuje při vysílání znaků vyžadujících rychlé překlápění manipulároru (K, R, C atd.). Elektronika klíčů bývá rozšířena o paměti k vysílání často se opakujících úseků textu a o jiné doplňkové obvody.

Zatímco elektronická část poloautomatu je triviální problém řešitelný amatérsky, samotný mechanický ovladač (nebo také "manipulátor", v hantýrce "pastička") se amatérsky vyrábí obtížně - musí být opravdu precisní. Našim amatérům bývá líto vydat větší částku za profesionální výrobky (v cizině od 200 DEM výše) a vypomáhají si improvisovaně, na jejich provozu je to ale znát.

Z dob mechanických poloautomatů pochází zvyklost, že stisk manipulátoru palcem vyvolá vysílání teček, stisk ukazovákem vysílání čárek. To mělo opodstatnění právě u mechanických systémů, kde větší síla palce byla účelně využita k rozkmitání pružiny tvořící tečky. U elektronických systémů tento faktor odpadá. Jeví se jako logičtější svěřit tvorbu rychlých teček obratnějšímu ukazováku, a dlouhé čárky ponechat palci. V praxi špičkových závodníků ve sportovní telegrafii se používají oba způsoby a zdá se, že jsou rovnocenné.

Plně automatické klíče s klávesnicí se v amatérské praxi příliš neujaly, většina radioamatérů totiž neumí dost rychle psát na stroji a proto nejsou schopni klávesnicí plynule vysílat vyšší rychlostí.

O to více se dnes používají programy pro osobní počítače, které integrují hned několik činností operátora při provozu na pásmu, vysílání je například propojeno s vedením staničního deníku. To - hlavně v závodech - přináší nesmírnou úsporu času a námahy.

Jak elektronika významně pomohla amatérům značky vysílat, tak jim pramálo pomáhá je přijímat. Hlavním zdrojem problémů je, že neexistují žádná "normalisovaná" tempa vysílání; každý vysílá tak rychle, jak umí a jak mu vyhovuje. Systém (program) pro příjem značek se musí nejprve adaptovat na tempo vysílání, tj. prakticky "poznat" délku tečky a délku čárky, aby je dovedl rozlišit. Teprve pak může začít text dekódovat. To vede k tomu, že nejméně první přijímaný znak (obvykle více) je ztracen. A co hůř, vyskytne-li se ve zpracovávaném vysílání nějaká nepravidelnost nebo je příjem zatížen rušením, synchronisace se poruší a systém se musí se znovu adaptovat, přičemž znovu dojde ke ztrátě znaků. I když řada výrobců nabízí různé převodníky a dekodéry, a existuje i mnoho počítačových programů pro tento účel, pro reálnou praxi radioamatéra je to vše k ničemu a hodí se nanejvýš pro příjem agenturních zpravodajství.

Zejména u zkoušek operátorů musíme prokázat schopnost značky přijímat sluchem a zapisovat rukou. Právě tuto schopnost si proto musíme osvojit nejdříve. Praxe ukazuje, že zápis rukou je limitem. Většina operátorů dokáže porozumět textu vysílanému daleko rychleji, než jakou rychlostí jsou schopni zapisovat. Za opodstatněný lze považovat požadavek, aby radioamatér dokázal zapsat 100 - 120 znaků za minutu. Požadavky u zkoušek jsou naštěstí citelně nižší.