Radioamatérství je zábava typicky individuální – pomineme-li součinnost špičkových týmů při závodech a expedicích, může se u jedné stanice v jeden okamžik povyrážet jen jeden operátor, a těžko by se to dařilo více lidem najednou bez vzájemného rušení. Ani amatérské sdružení, spolek, není nezbytnou podmínkou. Jediným zařízením pro radioamatérské aktivity nepostradatelným je QSL služba, a ta funguje ustáleným způsobem předurčeným mezinárodními zvyklostmi, takže krom shromáždění dostatečných finančních prostředků také nepředstavuje zvláštní problém vyžadující řešení v součinnosti širšího okruhu uživatelů. Radioamatéři se tak mohou bez jakéhokoli sdružování docela dobře obejít, a snad právě proto se sdružují s nebývalou chutí, či přesněji: zatímco asi třetina radioamatérů stojí mimo spolky, ti ostatní se spolkařením vyžívají o to intenzivněji.
Vzniku radioamatérství v podobě, jakou známe dnes, předcházely experimenty s rádiovými vlnami jako obecným fysikálním jevem. Díky jednoduchosti a snadné dostupnosti potřebných zařízení a pomůcek byly takové experimenty velmi četné, a i u nás je lze vysledovat v dobovém tisku i populárně naučné literatuře. Za první prokázané lze dle knihy OK1YG považovat pokusy ing. Karla Orta z Koštic, který je uskutečnil před první světovou válkou.
Předmětem zájmu opravdu masového se však rádio stalo až s nástupem rozhlasového vysílání. Pravidelné rozhlasové vysílání na našem území bylo zahájeno v roce 1923, s tímto obdobím jsou časově svázány i počátky radioamatérství, a také první spolek radioamatérů u nás.
Byl jím Československý radioklub, který 2. dubna 1924 ustavili hlavně lidé nejrůznějším způsobem zainteresovaní na rozvoji rozhlasového vysílání u nás. Sešli se v něm všichni, kdo od tohoto nesmírně slibného oboru něco očekávali: ti, kdo správně vytušili jeho ohromný politický a kulturní význam, ti, kdo správně vytušili nové podnikatelské příležitosti, a konečně – a v největším počtu – ti, kdo byli fascinováni technickou novinkou, těšili se na posluchačské zážitky i na svět, který se jim díky rádiovým vlnám otevíral dokořán. A byli mezi nimi i první zájemci o amatérské vysílání.
První republika byla důstojným dědicem administrativních tradic c. a k. rakousko-uherského eráru. Dle názoru tehdejších státních úředníků bylo usilování o soukromý příjem radiových signálů ohrožením státního monopolu na telekomunikační služby, tím spíše se jim tak jevily snahy o amatérské vysílání. Vůbec první boj s úřady bylo nutno svést už jen o povolování samotných rozhlasových přijímačů. Tímto cílem končil hlavní zájem většiny členů Čsl. radioklubu, a zájemci o amatérské vysílání byli už tehdy na okraji hlavního proudu, ba i se zdáli být svými "přílišnými" požadavky překážkou naplnění zájmu většinového. Proto se nakonec od Československého radioklubu oddělili.
Jak je u nás zvykem, kroky k samostatnému spolku zájemců o amatérské vysílání se dály ve znamení rozkolu: vznikly spolky hned dva – SKEČ (Sdružení krátkovlnných experimentátorů československých, založeno 1928 jako sdružení zcela samostatné) a KVAČ (Krátkovlnní amatéři českoslovenští, založeno 1929 jako součást Čsl. radioklubu), a vedly spolu zápas na život a na smrt, zejména o dosažení převládajícího vlivu v ČSR a tedy i o právo zastupovat amatéry z ČSR v Mezinárodní radioamatérské unii. Oba "ctihodní kandidáti" svorně zasílali IARU dopisy denuncující "ty druhé" tak dlouho, až rozumní lidé v unii usoudili, že si to amatéři v Československu musí vyříkat sami mezi sebou, a nikdo za ně nebude tahat horké kaštany z ohně. Hlavně to vedlo ke zmoudření našich dědů, kteří se nakonec dokázali shodnout na vzniku společné organizace, spolku Českoslovenští amatéři vysílači – založeného 23. března 1932. Zatímco se naši dědové vysilovali zbytečným soubojem, za nímž se – jako vždy – marně ukrývaly hlavně neukojené osobní ambice a neschopnost rozlišit podstatné a okrajové, hlavní a podstatný zápas bylo třeba svést s úřady, a to o legalisaci amatérského vysílání.
Všechny radioamatérské pokusy té doby byly nelegální, "načerno". Takto vysílající průkopničtí experimentátoři se nepochybně nepředháněli, aby na sebe zbytečnou publicitou upozorňovali úřady. Za našeho prvního radioamatéra je považován Pravoslav Motyčka, OK1AB.
Pravoslav Motyčka v roce 1923
Ve své době byl v zainteresovaných kruzích osobou velmi známou: byl tajemníkem Čs. radioklubu, veřejně působil, vystupoval a publikoval v časopisech, sám předem odhodil incognito a snahy o utajení u něj byly zbytečné. Jeho první radioamatérské spojení navázané 8. listopadu 1924 mezi 14.05 a 14.45 hodinou je prvním spojením v OK, které bylo zveřejněno. Uskutečnil je z prostor technického zázemí kina v pražském společenském paláci LUCERNA, kde jeho experimentům vycházel vstříc děd ex-presidenta Havla, prozíravý a úspěšný podnikatel, který patřil mezi činovníky Československého radioklubu.
Dobová fotografie paláce LUCERNA
s prakticky neviditelnou Motyčkovou anténou
Motyčka se publicitě nevyhýbal ani v případě prvního spojení do ciziny (30. listopadu 1924 s 0CA z Rotterdamu) a za oceán (11. června 1925 s U1CMX v Massachusetts). Je nesmírně pravděpodobné, že Motyčka naším prvním radioamatérem opravdu byl. Zda se neuskutečnily i jiné pokusy, a třeba i dříve, se skálopevnou jistotou vyloučit nelze, a asi se toho už nikdy nedopátráme.
Motyčka (stojící) s tehdejším spoluaktérem
průkopnických pokusů Šimandlem
Motyčka (se sluchátky) a Šimandl
Co je Motyčkovou zásluhou neoddiskutovatelnou a nehynoucí, je jeho souboj s byrokracií, neúnavná angažovanost za prosazení legálního radioamatérského provozu v OK, angažovanost provázená i policejními "pozornostmi" v podobě výslechů a domovních prohlídek. Přečtěte si jeden z typických Motyčkových článků (tento je přejat ze sedmého čísla časopisu Československý radiosvět z roku 1927), a pochopíte, že úřady prostě nemohly Motyčku milovat:
|
Soudy, zákony a vysílání amatérské
Nedávno byli jsme svědky soudnímu přelíčení s konstruktérem jisté české radiotovárny, který byl obžalován, že dopustil se přečinu proti známému radiotelegrafnímu zákonu, to jest vysílal, aniž by měl povolení úřadů. Dle obžaloby bylo připisováno, že vysílal radiotelefonií na vlně 680 metrů. Obžalovaný hájil se tím, že žádal ministerstvo pošt a telegrafů, ale že se mu dostalo zamítavé odpovědi. Nechme stranou otázku, zda bylo nutno tímto způsobem demonstrovati proti úředním předpisům, které se naprosto rozcházejí s tím, co jest ústavou zaručeno každému občanu republiky - právo na vzdělání, ať už ho získáváme technickou praksí či theoreticky - a všimněme si, jak si naši zákonodárci počínali. Nuže, při prvních poradách o formulaci radiového zákona dozvěděli se zástupci laického živlu, že nový radiozákon (rozuměj nový tehdy, vlastně nebyl nový nikdy a byl už od počátku zastaralý) znamená úplný monopol v radiotelegrafii počínaje vlastní telegrafickou korespondencí a konče monopolními továrnami radiopřístrojů s policejní kontrolou výroby. O nějakých radioamatérech páni referenti ministerstva pošt a telegrafů nechtěli tehdy ničeho slyšeti, právě tak jako pro ně neexistoval žádný rozhlas (aspoň dle jejich řečí), ačkoliv na studijní cestě za účelem konstrukce zákona dobře se přesvědčili o tehdy již existujícím rozhlasu francouzském a anglickém. Byl to prof. české techniky p.inž.Šimek, který neohroženě upozornil pány z ministerstva pošt a telegrafů, že se zde šije zákon, který bude znamenati, ne-li hrob, tedy jistě brzdu samostatného československého podnikání v radiu. Do té doby si pošetilý Čechoslovák myslel, že v československé republice vládne pravý demokratismus, že všichni občané mají stejné právo na vzdělání a stejné právo na to býti dělníky na stavbě pokroku. Vydaný radiotelegrafní zákon se ukázal býti prvním útokem na demokratickou ústavu naší republiky, a veškerý pokrok a technická vynalézavost dnem vydání záhona byla vyhražena už pouze cizincům. Namítne se: vždyť zákon byl schválen sněmovnami a podepsán panem presidentem. Ale víme dobře, kolik bylo schváleno již zákonů, o jichž pravém významu neměli páni poslanci pravé vědomosti. A pravé vědomosti se jim také při projednávání zákona vůbec nedostalo. Radiotelegrafní zákon byl tehdy naražen na kopyto ochrany našich hraničářů! Radio bylo pánům poslancům vylíčeno jako nástroj ku spáchání velezrády - ještě ke všemu měla jedna jihlavská německá škola smůlu, že mezi jejími fysikálními pomůckami byl vlasteneckými legionáři objeven radiový přijímač, jaký dnes každý může míti bez závady, a pan sněmovní referent Brabec viděl hrůzostrašný důvod k tomu, aby radio bylo obyčejnému smrtelníku - zakázáno! Čeští technikové strany, které poukazovaly, jakou stvůrou se stává připravovaný radiozákon - byly prostě prohlášeny za »škůdce republiky« (tehdy okřídlené slovo) a zákon o monopolu byl pod střechou. Obavy oposicí tehdy pronášené se do písmenky splnily. Vzpomeňme, jak dlouho to trvalo, nežli bylo dovoleno soukromým jednotlivcům sestavovati si vlastní rukou přístroje, a co studentů s jinak nevinných lidi vlivem podařeného zákona bylo prohlášeno téměř zločinci za to, co se v zahraničí trestá nejvýše jako přestupek. Zákonem odhlasovaným ve jménu vlastenectví docílili jsme toho, že miliony československých korun za patenty odcházejí do říše našich vezdy dobrých sůsedův. Československá výroba radiových zařízení byla persekuována ještě v době, kdy už v cizině byl plný rozmach, a výsledek nedal na sebe čekati. Zatímco cizí státy jsou státy exportními, naše československá výroba blahodárným vlivem neustálého zakazování přišla na trh pozdě, takže nemůže zdravě soutěžiti s pokročilou cizinou, které úřední šikany jsou neznámy. Československý výrobce bledá příčinu krise radioprůmyslu a má ji před svými zraky, Podíváme-li se na cifry anglického rozhlasu, vidíme ještě nyní, kdy v Československu jest všechno jako zařezáno, stoupá v Anglii počet rozhlasových abonentů neustále - průměrně o dvacet tisíc měsíčně. Nepojímá vás závrať, uvědomíte-li si, že naproti tomu se v Československu touže dobou 6000 abonentů se měsíčně odhlašuje? Ovšem v Anglii nečekali, až si abonenti sami složí na rozhlasově vysílače, a dali abonentům prve, nežli od nich halíř přijmuli, osm dokonalých. stanic do vínku. Dnes jich po celé Anglii jest rozděleno na více než třicet, a za takových okolností se posluchač rád hlásí. Malé Švédsko pro svých 270.000 posluchačů zřídilo na 30 rozhlasových stanic s hlavním vysílačem světové úrovně. V Československu na 200.000 posluchačů máme 4 vysílače. V Československu prohlašují pošty za obchodní podnik, ale ptejte se kteréhokoliv obchodníka, zdali mu zákazníci napřed složili na zařízení obchodu, aby jim on potom mohl velkopansky prodávati. V Československu nechtěli riskovati pranic, vzdor tomu, že měli monopol v ruce, a do dneška utěšují posluchače, stěžující si na nedostatečný poslech, že se musí počkat, až se víc vybere. Pak teprve postaví o nějakou tu půlkilowatku víc; zlé hlasy tvrdí, že ani tu nám pošty nepostaví, neboť k zažehnání krise československého rozhlasu jest nám prý třeba postaviti velkolepý palác rozhlasu. Nyní vidí ti českoslovanští hraničáři, s jichž jménem se agitovalo proti odpůrcům nynějšího radiozákona, proč jsou nuceni poslouchati zahraniční programy, když nejsou s to československou stanici kloudně vyladit. Na zahraniční propagandu vyhazujeme miliony a stále to není vidět. Světovou propagandu Československé republiky, kterou by si občanstvo zaplatilo samo, tu nám zakazuje ministerstvo pošt a telegrafů, odvolávajíc se na blahodárný radiotelegrafní zákon, Mám na mysli amatérské vysílání, které jest nejúčinnější propagandou Československé republiky, protože pěstuje a udržuje styk mezi mladými lidmi všech stavů a všech národů. Radioamatérský sport, to jest ta naše internacionála - internacionála vědy, která sdružuje lidi ne u společné nenávisti a mstivosti, ale ve společná lásce k fysice a technickému pokroku. Američtí radioamatéři jdou ve svém sportu ještě dále a umožňují sblížení nejenom výměnou depeší technického obsahu, nýbrž dle svých skutečně demokratických zákonů, která. jím to dovolují, se starají o čilou výměnu telegramů obsahu přátelského neobchodního rázu. Domáháme se liberálnějších předpisů o soukromém amatérském vysílání, ale marně, Bylo sice naznačeno, že to také snad jednou přijde, ale páni se zatím musí poradit o tom, jak by to amatérské radío tak sešroubovali, aby každému zašla chuť býti radioamatérským propagátorem Československé republiky. Zejména se nesmí zapomenouti na to, aby pokusů se nezúčastnil chudší člověk. Neboť nutno náležitě zdaniti depeše, o které by byl stát »okraden« (nic nevadí, že bez amatérského rádia by se vůbec neposílaly) a nic nevadí, že radioamatér za pohledové lístky a dopisy do ciziny za účelem sjednání a udržování pokusů zaplatí do roka více, nežli činí projektované ekvivalenty. Nic nevadí, že ve většině států, povolujících radioamatérské vysílání, se za licenci vůbec neplatí u vědomí, že sbory zkušených radiotechniků jsou dobrými silami pro udržování a provoz telegrafů v případě obrany vlasti. Či nebude v příštích válečných zápletkách také hráti úlohu radiotelegrafie a telemechanika? Ve Spojených Státech jsou tak daleko, že vysílající amatéři spolupracují s armádou tvoříce dobrovolné amatérské spoje pro bezplatné dopravování vojenských depeší. Amatérské stanice pro tento druh služby jsou vybírány jen na základě osvědčení a doporučení, a jest radostno sledovati, jak dobrovolná služba vlasti jest v Americe vyvinuta. Žadatelé o koncesi na radioamatérské vysílání jsou v přítomné době odmítáni s poukazem, že nutno vyčkati výsledku mezinárodní telegrafní konference ve Washingtonu. Nevíme, proč jest nutno Čechoslovákům čekati na výsledek nějaké konference v cizině, když se jedná o úpravu poměrů u nás doma. S těmi mezinárodními konferencemi máme vždy nějakou smůlu, a nebylo by nijak milé, aby se opakoval případ s rozhlasovými stanicemi, když jsme čekali na mezinárodní porady o rozhlasových vlnách tak dlouho, že by se nám málem nedostalo ani jedné nerušené vlny. Není třeba se ohlížeti na výsledek nějaké konference už také proto, že se na to neohlížel žádný ze států, které do dneška již amatérské vysílání povolily. Myslí-li ministerstvo pošt a telegrafů, že by při povolení amatérského vysílání nezbylo ve vlnovém spektru místa pro státní komunikace, jest na velkém omylu, neboť těch nejvýše deset státních stanic, které by mohly přijíti v úvahu, nalezne vždycky místa v prázdných prostorách spektra mezi 24 až 80 metry, Toto vlnové pásmo, které, jak zkušenosti ukázaly, se pro dálkovou telegrafii nejlépe hodí, stačí pojmout nejen těch deset státních telegrafů, na které se Republika sotva zmůže, ale ještě půl tisíce stanic, předpokládáme-li, že telegrafní stanice možno od sebe rozlišovati frekvencemi v méně, než 5000 periodových intervalech. Jest nejvýše třeba, aby naše úřady se naučily na občanstvo pozírati jinak, než-li na vhodný objekt pro policajtské experimenty. Nebylo by věru na škodu našemu národu, kdyby při tvoření zákonů podobných radiotelegrafnímu ovládl naše zákonodárce duch opravdu demokratický, aby v přehnané »ochraně státních zájmů« neskrývala se brzda pokroku a národohospodářská škoda. Příliš příkrý a nespravedlivý zákon nejen dociluje prvého opaku a nutí k obcházení, ale skrývá v sobě veliké nebezpečí neúcty k zákonům vůbec a úpadek morálky. Víme, že různé ty zakazovací záchvaty končily velmi rychle, jakmile počaly vzrůstati řady »černých«, a chce snad ministerstvo pošt a telegrafů čekati, aby se historie opakovala?
|
Za upozornění na článek a karikaturu a za jejich fotokopie děkujeme Honzovi, OK1UU.
Jak nad tímto textem - poslem časů téměř osmdesát let minulých - nepovzdechnout, podíváme-li se zároveň na naše občanské a radioamatérské zkušenosti soudobé, jaké ukazuje třeba naše stránka Malý Čech se dočkal...
Ale - vzdor všemu - právě toto mravenčí, nevděčné, málo viditelné a někdy i veřejností kontroverzně vnímané úsilí Motyčky a dalších kolegů přineslo plody. Dne 19. května 1930 se v Československu uskutečnily první zkoušky žadatelů o radioamatérské koncese, a toto datum můžeme objektivně považovat za počátek legální existence radioamatérství u nás. Uveďme i prvních šest statečných: ing. Mirko Schäferling, OK1AA, Pravoslav Motyčka, OK1AB, MUC. Zdeněk Neumann, OK2AC, Josef Štětina, OK1AF, Ladislav Vydra, OK2AG, Alois Weirauch, OK1AH. První radioamatérkou v OK byla OK2YL, Jarmila Heřmanová z Telče (další plus tohoto kouzelného městečka).
Jarmila Heřmanová, OK2YL
Bez komentáře dodejme, že první radioamatérská koncese ve Velké Británii byla vydána roku 1905, v USA legalizoval amatérské stanice Alexander Radio Act v roce 1912, a ve Francii došlo k legalizaci v roce 1921...
Podržíme-li se tématu stránky, pak vedle ústředního radioamatérského sdružení ČAV zde už za první republiky existovala řada dalších amatérských spolků inspirovaná nejrůznějšími hledisky: profesními, regionálními atp. Samotný ČAV měl tzv. odbočky, které byly regionálními středisky amatérského života, a hlavně pro začátečníky neocenitelnými "vstupními body" – pamětníci vzpomínají na tehdejší schůzky pražských amatérů v Městské knihovně, na nichž se také učila telegrafie: dnes se na ně už nezmůžeme. Se stejnou láskou vzpomínají pamětníci na brněnský BAV, odbočku plzeňskou a mnohé jiné.
Druhá světová válka znamenala dočasný konec radioamatérských aktivit. Nepřehlédnutelná řada radioamatérů (z těch nejznámějších jmenujme OK1RO a OK1CB) i za války dokázala prakticky uvést v život zásady HAM Spiritu, a amatérským koníčkem nabyté zkušenosti využít ve prospěch národních zájmů v odboji. Nejeden z nich za to zaplatil životem, a mnozí pobytem ve vězení či koncentračním táboře.
Časopis ČAV, Krátké vlny, v pátém čísle roku 1946 přinesl tuto zprávu:
|
NA VĚČNOU PAMĚŤ. K uctění památky vynikajících členů ČAV, kteří za okupace byli nacisty umučeni pro svou krátkovlnnou ilegální činnost, rozhodlo ministerstvo pošt na podnět, daný ústředním výborem ČAV, že jejich značky budou na věčnou paměť neobsazeny. Jsou to značky těchto mučedníků: OK2AH Jan Habrda z Prahy, OK2BA Alois Bárta ze Zlína, OK1BT Bohumil Třasák z Vysokého Mýta, OK1CB Otakar Bartlička z Prahy, OK2CP Karel Šimák ze Zlína, OK1GU Gustav Košulič z Prahy, OK2HL Lad. Hejný z Troubelic, OK1JV Jaroslav Vítek z Kolína, OK2KE Svatomír Kadlčák z Mor. Ostravy, OK2LS Ing. Vladimír Lhotský z Brna, OK1PZ Zdeněk Spálenský z Prahy, OK2PP Václav Kopp z Mor. Ostravy, OK1RO Pavel Homola z Turnova, OK1RX Josef Hoke z Prahy, OK2SL Ing. Ant. Slavík z Brna, OK1YB Otto Löwenbach ze Dvora Králové, OK1VK, Václav Ševčík z Plzně. |
Portréty některých z obětí můžete vidět v naší Síni slávy.
V roce 2003 pořádá Vojenský historický ústav skvěle vypravenou výstavu o atentátu na Heydricha s mnoha poprvé vystavenými exponáty včetně techniky, kterou druhému odboji přispěli radioamatéři. O pečlivosti autorů výstavy svědčí i autenticky rekonstruovaný dobový bytový interiér, do nějž je zpravodajská stanice Obrany národa výstižně zakomponována.
 |
 |
Spoluautorem výstavy je historik pan Mgr. Michal Burian, který se podílel i na tvorbě televisního dokumentu o Otakaru Batličkovi, a, byť sám neradioamatér, je osobním přítelem několika radioamatérů. Za jeho práci a neopomenutí podílu radioamatérů na II. odboji upřímně děkujeme.
Klamného pocitu poválečné svobody si i radioamatéři užívali jen kratinké tři roky. Nový režim zahnal po roce 1948 všechny myslitelné lidské činnosti do tzv. "masových" organizací, aby je mohl snadno politicky a bezpečnostně kontrolovat. Radioamatéři byli po krátké epizodě v odborové organisaci zasunuti do Svazu pro spolupráci s armádou, Svazarmu, založeného podle vzoru sovětské organisace DOSAAF. Ve Svazarmu se s nimi postupně ocitli amatérští letci a parašutisté, střelci, modeláři, motoristé a mnozí jiní. Jednotlivé složky Svazarmu byly prošpikovány důstojníky, poddůstojníky i důvěrníky armády a policie, takže členové byli průběžně kontrolováni a hlídáni spolehlivými oporami režimu přímo uvnitř organizace.
Nemá cenu zakrývat, že zatažení radioamatérů do Svazarmu bylo v tehdejších poměrech formou záchrany. Pokud by se pro ně nebyla našla nějaká tehdejšímu režimu konvenující "škatulka", byli by prostě zrušeni. Josef Visarionovič si uměl poradit se "zrušením" celých národů, proč by se jeho tuzemští nohsledi měli rozpakovat nad likvidací okrajové menšinové zájmové aktivity?
I když počet po válce vydaných koncesí rychle dosáhl kolem pěti set, tj. téměř předválečného stavu, brzy po změně režimu začalo naopak odebírání koncesí, neboť bolševici považovali radioamatéry za potenciální špiony. Nástrojem k masovému rušení koncesí se stal požadavek koncesních podmínek z roku 1949, aby každý koncesionář předložil prohlášení dvou "spolehlivých osob" zaručujících se za jeho státobezpečnostní spolehlivost. Tomu, kdo prohlášení nepředložil, byla koncese zrušena, a jestliže sám státu neodevzdal své zařízení, bylo mu zabaveno. Se zabavováním zařízení je spojena i jedna z nejvíce traumatisujících vzpomínek radioamatérů - pamětníků, tzv. "bartolomějská noc", pod níž se opět podepsal Josef Visarionovič.
Gruzínský génius totiž vymyslel teorii o zostřování třídního boje po vítězství dělnické třídy v proletářské revoluci. Teorie mu umožnila odůvodnit další z řady jeho oblíbených čistek, které vyhnaly miliony lidí na popraviště a do GULAGu. Třídní boj se samozřejmě musel po "vítězném únoru" zostřovat i v ČSR, jenže nezostřoval se tak, jak by byl Koba potřeboval. Proto si pozval Gottwalda "na koberec", jenže Klema se ho bál tak, že za sebe poslal zetě, s.Čepičku, a ten pak domů dovezl rozkaz přitvrdit v boji s buržoazií na všech frontách. Jako jedni z prvních to odskákali radioamatéři. Během jediné noci byla Státní bezpečností u velkého počtu radioamatérů provedena domovní prohlídka a zabavena zařízení, často nejen vysílače, ale i přijímače, mikrofony, zdroje atp. V prvé polovině padesátých let bylo zrušeno přes 370 koncesí, tj. více než polovina předúnorového stavu. Legislativní techniku likvidace třídních nepřátel mezi radioamatéry popisuje naše stránka o vývoji koncesních podmínek v OK.
Původní spolky, které vytvořily Svazarm, se v něm zcela rozpustily a zanikly, a jejich odborné vedení bylo degradováno na pouhé poradní orgány ústředního politického vedení Svazarmu. V hierarchii radioamatérských orgánů Svazarmu vznikly "sekce radia", všechna činnost se násilně kolektivizovala - částečnou kompenzací za odebrané koncese měly být plošně zakládané radiokluby - a nabírala militantní fazonu: v titulatuře radioamatérských činovníků té doby se - plně v souladu s armádní terminologií - dokonce objevili "náčelníci", příkladmo "náčelník okresní sekce rádia"...
A co víc, vojenské vedení Svazarmu ztratilo kontakt s realitou natolik, že už vůbec nedbalo prosté skutečnosti, že lidé přicházejí do Svazarmu, protože někteří chtějí vysílat, jiní závodit v autech a jiní sportovně létat. V generálských hlavách prolévaných politickými školeními a vodkou se zrodil nápad "branně všestranného svazarmovce", jakéhosi socialistického Ramba, bizarního magora, který bude zároveň a současně jezdit v autě, střílet, metat granáty, vysílat, vodit psa a skákat s padákem. To mohlo být vysněnou představou náplně volného času jen pro úzce vymezený okruh velmi specifických jedinců, kteří se v civilisované společnosti nejčastěji vyskytují v blázincích… Za normálních okolností by slušní lidé o takovou militantní idiocii ani nezakopli, jenže připoutání obyvatel ke Svazarmu bylo provedeno legislativně: radioamatérské oprávnění (stejně tak letecké, střelecké aj.) bylo zákonem vyhrazeno pouze členům Svazarmu, a na každou žádost o koncesi či licenci muselo přistát doporučující svazarmovské razítko. Lidé si však i s tím dokázali poradit: mnohé zájmové kluby té doby vznikly jako jakási "svépomocná razítkovací družstva".
Zdrojem mnoha excesů byla zejména praxe hlavního velení armády využívat Svazarm jako odkladiště důstojníků zcela neschopných pro výkon jakékoli služby, které však pro naprostou politickou zaprodanost nebylo lze z armády rovnou vyhodit. Tuto tradici založil hned první svazarmovský velitel, sovětský agent gen. Čeněk Hruška, a stejně důstojně "v duchu bojových tradic" zakončil za "perestrojky" odložený první zástupce náčelníka generáního štábu (tzn. muž odpovědný za armádní rozvědku) gen. Brychta. Samozřejmě, důstojníci, jimž byla převelením do Svazarmu vyjádřena "svého druhu nedůvěra", se pak o to více a o to idiotštěji snažili velení přesvědčit o své oddanosti.
O tom, jak si svazarmovské důstojnictvo ve skutečnosti představovalo "spolupráci" s občany, píše Radek, OK2ON, kratičkou, ale pro ty doby naprosto typickou historku:
|
Na půdě jednoho krajského zasedání Svazarmu v šedesátých letech jsem se chlubil dosaženými výsledky radioamatérů kraje ve špičkové provozní soutěži OK DX žebříček. Po skončení schůze si mne pozval do své kanceláře jistý plukovník a nechal si podrobně vysvětlit, co že je to OKDX žebříček a vše kolem. Já - potěšen tímto nebývalým zájmem soudruha plukovníka - jsem se mu snažil vše poctivě vysvětlit, a jeho závěr byl: "Je vidět, že na takové DXování mají času dost, ale když mají cvičit brance, všichni se vymlouvají na nedostek času." A bylo mi doporučeno, abych účastníky "motivoval" výcvikem branců radistů jako podmínkou, že budou v tomto žebríčku uveřejněni.
|
Zbraní a vysílaček v rukou občanů se ovšem režim náramně bál, a dobře věděl proč: maďarský temperament, který se projevil roku 1956 v Budapešti, byl na dlouho výstrahou. Měl-li režim sportovní a zájmové činnosti podporovat, jak tvrdil, a současně nezvyšovat vlastní pocit ohrožení, musel je přizpůsobit vlastním měřítkům, tedy zdeformovat. Radioamatérství bylo dokonalým příkladem. Režim místo radioamatérského provozu podporoval různé doplňkové činnosti, s nimiž nebylo spojeno skutečné aktivní vysílání, např. tzv. hon na lišku, který je ve světě především doplňkovou zábavou radioamatérů při hamfestech nebo piknicích.
Jedno - naštěstí krátké - období se nelíbil už ani samotný název našeho hobby - byl málo militantní, a tak jsme se stali "radisty". To bylo pěkně vojácké, a navíc podle sovětského vzoru "radíst" - co více bylo lze si přát? Dle toho se odvodilo i organizační názvosloví, např. "krajská radistická rada". Lidé z toho měli legraci a radám radistickým říkali sadistické. Mít ve Svazarmu sadisty, to se soudruhům generálům naštěstí nelíbilo, a tak jsme směli být zase radioamatéry.
Postupem doby se stal hlavní kladnou postavou svazarmovské "radistiky" poslední účastník okresní soutěže v honu na lišku, zatímco aktivní radioamatér, závodník a DX-man, byl považován za ničemného podezřelého individualistu, byť ho třeba uznával celý ostatní svět. I když – hlavně v osmdesátých letech – nebylo příliš obtížné získat koncesi, prověřování uchazeče trvalo ministerstvu vnitra často i rok, a o koncesi se velmi snadno přicházelo, obvykle s odůvodněním, že se "změnily okolnosti, za nichž bylo povolení vydáno" – jak a u koho se změnily, to se obvykle nikdo nedozvěděl.
Jan Werich řekl: "Jsem nafrněný na každého Čecha, který něco dokáže." Dnes vyrážejí do světa na rozličné expedice snad desítky radioamatérů z OK rok co rok. Na některé více a na některé méně můžeme i my být "nafrnění." Když si někdo v minulosti dovolil pokusit se prokázat kvality OK operátorů v cizině, mohl z toho být "nafrněný" leda represivní aparát státu: zase krásný případ, na němž mohl efektně a bez jakékoli námahy demonstrovat svou nepostradatelnost. Jirka, OK1RI (ex OK1DWA, JT0WA atd.), o tom píše z vlastní zkušenosti:
|
Vše, co zde napíšu, jsem případně schopen - a konec konců i ochoten - doložit písemnými doklady z výpisu z na mne vedeného "signálního svazku" u STB, nemyslím si však, že by bylo k něčemu dobré napsat konkrétní jména z obou dále uvedených skupin radioamatérů. Jak je možná pamětníkům známo, v roce 1981 jsem byl služebně na geologické expedici - bez chlupu půl roku - v Mongolsku, odkud jsem asi 3 měsíce poměrně úporně vysílal a udělal hezkých pár desítek tisíc spojení. Jak je možná pamětníkům známo, ŽÁDNÝ OK radioamatér seriozní expediční vysílání ze zahraničí "nepřežil" bez patřičného potrestání - výjimka HORSKÝ. O tom dále. Ani mě se tento osud nevyhnul. Jsem zločinec a přestupník, a bylo mi vyčítáno:
A teď, co bylo dále. Píši to, co jsem se dozvěděl až ze svazku. V mé "kauze" vypovídalo několik radioamatérů, agentů či spolupracovníků STB. Byli mezi nimi tací, kteří si vymýšleli, lhali a říkali vědomé nepravdy, aby zaškodili. Pak byli tací radioamatéři - spolupracovníci STB, kteří vypovídali a mluvili pouze tak, aby celou věc "jakž takž rozumně" vysvětlili, a vlastně mi pomohli. Celá kauza podle spisu - to jsem se dozvěděl vlastně až před dvěma roky - byla připravena na mé "zavření". V té době jsem si myslel, že nejhorší, co se mi může stát, bude, že přijdu o koncesi. Taky mi při výsleších říkali: "podpište nám to a nic se nestalo". Řekl jsem jim, že když mi seberou koncesi, tak si jiného koníčka najdu a budu taky živ. Potom bylo setkání "špičkových" KV závodních stanic v té době, t.j. OK1KSO, OK1KRG (kde jsem byl VO) a slovenské skupiny ze Šamorína, která měla, jak bylo všeobecně známo, blízko k ministerstvu vnitra. Tam jsem o mé patálii mluvil. A najednou sestoupil DEUS EX MACHINA. Při posledním (prvním po uvedeném setkání a celkem asi osmém) výslechu mi řekli, že celou kauzu zastavují, že mne musí potrestat a že mi zastaví na rok činnost. Já řekl: "ale to zastavujete také činnost OK1KRG - to také chcete?" A oni řekli: "to ne, vy jste pořád PO třídy A, můžete normálně vysílat pod klubovní značkou, činnost máte jenom pozastavenou, a tak jste bez problémů pořád VO!" Čili nic se nestalo. Ze spisu jsem se dozvěděl, že to byl zásah z nejvyššího velení bratislavské STB. "Můj" pracovník s tím byl velmi nespokojen a chtěl mé skutečné ztrestání, a stejně tak výše uvedená první skupina radioamatérů - spolupracovníků. |
Samozřejmě, ne vždy zasáhl deus ex machina a ne každý vyvázl ze svých "zločinů" jen se šrámy na duši... Z něčeho ale můžeme být "nafrnění" ještě dnes: že jsme byli schopni tak dlouhou dobu živit tolik zbytečných darmochlebných lidí a draze jim platit za mlácení prázdné slámy. Pamatujme na to, když se nám dnes zdá, že bychom se přeci jen už mohli mít o něco lépe: ty absurdně zmarněné stovky miliard někde chybět musejí...
Rok 1989 přinesl pronikavé změny i radioamatérům. Jako mávnutím kouzelného proutku zmizelo podmínění získání koncese členstvím v jakémkoli spolku, razítkováním a prověřováním. Otevřené hranice a rychle dosažená konvertibilita koruny umožnily většině z nás vybavit se profesionální technikou, i když často jen z druhé ruky, a vyřešily se tak hned dvě velké bolesti, které podvazovaly radioamatérství dříve: naprostá nedostupnost radioamatérské techniky a nekvalitní signály různých improvizovaných konstrukcí našich amatérů, které rozhodně neprospívaly pověsti značky OK. Telekomunikační administrativa země přistoupila k doporučením CEPT a naše koncese začaly pojednou platit ve většině evropských zemí.
V nových podmínkách se počet radioamatérů rychle zdvojnásobil, ale snad ještě významněji se obohatily jejich možnosti. Naši zemi pokryla síť packet radia, zmnožil se počet pozemních převaděčů, spontánní, nikým nekomandovaná činorodost amatérů přináší všem společný prospěch v podobě desítek sportovních i společenských podniků, setkání, závodů, diplomů… Radioamatéři z OK začali také vyrážet do exotických zemí a obohacovat světové radioamatérské dění DX expedicemi, důstojně se podílejí i na mezinárodních projektech, jako je družice P3D. Představit si něco takového před rokem 1989 bylo lze jen v nejdivočejších snech.
Došlo samozřejmě i k renezanci spolkového života. 19. ledna 1990 se uskutečnila celostátní konference radioamatérů, kteří na ní ustavili nový spolek, Československý radioklub, který byl de facto unií dvou spolků národních, Českého radioklubu a Slovenského svazu radioamatérů. Český radioklub měl ustavující sjezd 26. června 1990. Po rozpadu československé federace se stal representantem radioamatérů z OK v Mezinárodní radioamatérské unii. Vedle těchto spolků vznikla i řada jiných radioamatérských sdružení s celostátní, regionální a místní působností. Některé z nich byly krátkodechými projekty, jejichž hlavním posláním bylo uspokojit neukojitelnou touhu některých jedinců po oslovení "pane prezidente", jiné platně obohacují radioamatérský život v OK dodnes.
Občas - hlavně ze strany starších radioamatérů - padá otázka, proč se obnovený spolek nevrátil k původnímu názvu ČAV. Důvodů bylo více. Od vzniku ČAVu v roce 1932 se vývoj nezastavil, a nový spolek cítil potřebu manifestovat, že je zde pro všechny radioamatéry, tedy i pro ty, kdo vyznávají činnosti později vzniklé. Už dávno nevysílají amatéři jen na krátkých vlnách. Už dávno jsou IARU i doplňkové činnosti, jež nejsou bezprostředně vysíláním na pásmech, vnímány jako součást radioamatérství. Nezastavil se ani vývoj češtiny: pod pojmem "vysílač" dnes vnímáme neživé technické zařízení, ale jen těžko žijícího člověka. Přesto se jevilo jako přirozené použít název, který již má domácí tradici: jestliže se název Čs. amatéři vysílači nejevil jako nejvhodnější, bylo sáhnuto po názvu spolku časově předcházejícího, tedy Čs. radioklub. A to tím spíše, že tento název dokonale koresponduje s dnešním obsahem pojmu "radioamatér".
Z minulých dob se do současnosti přenesly leckteré antagonismy. Část amatérů má velmi nerada radiokluby, protože nám byly v minulosti vnuceny. Druhá část si s nimi spojuje řadu hezkých zážitků v partě kamarádů na desítkách závodů z přírody i od krbu. Část radioamatérů má velmi nerada hon na lišku či sportovní telegrafii, protože i těm se v minulosti dostávalo nepřiměřené podpory a pozornosti. Druhá část má v paměti čestné sportovní zápolení ve stovkách soutěží právě v těchto disciplinách, opět v partě dobrých přátel a kamarádů.
Rozsuzovat minulé křivdy je nesmírně těžké. Deset let uplynulých od listopadu však bylo dokonalou prověrkou životaschopnosti a potřebnosti všeho, tedy i koníčků. Padlo jakékoli donucování, padlo zákonem vynucované členství, státní a obecní dotace klesly na zlomek těch minulých. Vše, co v minulosti vzniklo uměle a bez skutečného zájmu lidí, v nových poměrech padlo. A vše, co si udrželo zájem lidí natolik, aby byli ochotni pro to něco obětovat, je odůvodněné a životaschopné i v současnosti.
Negace není perspektivním programem, a nespasí nás, budeme-li hledat jen to, co nás rozděluje.
 |
Tato stránka byla plánována velmi dlouho, a měla již dávno vyhlédnutého autora: Dr. ing. Josefa Daneše, OK1YG, historika československého radioamatérství. Různé každodenní starosti bohužel vedly příliš dlouho k opakovaným odkladům domluvy s Jožkou a prosby o zpracování textu. Koncem roku 1999 Jožka své četné přátele opustil, a jeho těžko napodobitelného vyprávění se uživatelé Internetu už nedočkají. |
| © OK1XU, 2000 |
