Český radioklub

Může padnout otázka, zda tento text, který popisuje problematiku využití radiového spojení pro jedno z "nejstarších řemesel", vyzvědačství, se hodí právě do Síně slávy radioamatérů v OK. Tím spíše, že v období studené války nacházíme v Československu (a nejen v Československu) nemálo držitelů radioamatérské koncese na oné straně pomyslné barikády, jíž historie nedala za pravdu, a na něž mohou radioamatéři vzpomínat v nejlepším případě jen s rozpaky. Zamlčovat pravdu by ovšem bylo to nejhorší, čím bychom mohli posloužit čemukoli a komukoli.

Zdaleka podstatnější, než osobní selhání jednotlivců za dob totality, je mnohočetný podíl radioamatérů na obraně vlasti v době II.světové války. I tento text zřetelně vypráví o tom, že přínos a oběti našich radioamatérů velmi dobrým důvodem pro vstup do naší pomyslné Síně slávy jsou.

Autora, ing.Josefa Plzáka, OK1PD, jsme již představili na jiné naší stránce. Jeho vyprávění vzniklo pro časopis SECURITY MAGAZÍN, odkud jsme ho - včetně obrázků - převzali s laskavým svolením redakce i autora.

Část 1: Zpravodajské služby a jejich spojení

Základní pojmy

Pojem zpravodajská služba se používá pro označení všech služeb využívajících k získávání veřejně nepřístupných informací zpravodajských prostředků. Pokud jsou informace získávány pomocí lidských zdrojů (zpravodajských sítí, agentů, spolupracovníků - operativy), hovoříme o klasické zpravodajské činnosti nazývané v anglosaské literatuře HUMINT. Názvem TECHINT je označováno získávání informací pomocí technických prostředků. K nim patří zejména monitorování telekomunikací, radiokomunikací (SIGINT), analýza radioelektronických signálů (ELINT), fotografický průzkum a metody družicového snímkování (IMINT).

Působení zpravodajských služeb je zaměřeno buď do zahraničí, pak hovoříme o ofenzivním zpravodajství, o zahraniční rozvědce nebo prostě o špionáži; zpravodajská služba zaměřená na ochranu státu a ústavního pořádku plní defenzivní úkoly a v zúženém významu ji lze označit za kontrarozvědku.

Informace získané především zpravodajskými prostředky služby analyzují a na jejich základě zpracovávají informační výstupy, které postupují uživatelům - státním orgánům a institucím. Zpravidla (zvláště v demokratickém světě) nejsou zpravodajské služby nadány výkonnou (policejní) mocí - nesmějí provádět domovní prohlídky, zatýkat a vyšetřovat.

Zpravodajské služby jsou vyhledávaným námětem románu a filmu: jsou ze své podstaty obestřeny závojem tajemna a spiklenectví a jsou jim přisuzovány neomezené možnosti. Ve skutečnosti je činnost zpravodajských služeb v demokratických státech nutně podřízena kontrole, protože každá nespoutaná státní moc má tendenci vést svůj vlastní život. Jednotlivé státy si své služby vybudovaly rozdílným způsobem, a tak zpravodajské služby v různých legislativních systémech fungují rozdílně. Proto i organizace služeb, dohled nad nimi, společenské kontrolní mechanismy a jejich účinnost jsou v jednotlivých státech odlišné.

Zatímco působení do zahraničí je vnímáno více jako hrdinné nasazení odvážných mužů a žen proti zlému protivníkovi, obranné působení je námi na základě historických zkušeností s gestapem a StB vnímáno jako "fízlování" a zasahování do soukromí občanů. Ve skutečnosti ofenzivní a defenzivní zpravodajství představují dvě stejně významné strany jediné mince, jíž je nutno platit za ochranu státu a demokracie před riziky, která jim hrozí. Zpravodajská činnost není novodobým fenoménem. Zvědové působili již v pravěku, když sledovali, zda není jejich kmen ohrožován sousedy, nebo přinášeli informace o nových řemeslných postupech používaných jinými kmeny. První doložené existence některých prvků zpravodajské činnosti, především nasazení zvědů k vlastní ochraně, k přípravě invaze k sousedům a k získání nových řemeslných znalostí a postupů, se objevují již v Egyptě, Mezopotámii a v Číně v době vzniku městských států.

Vojenské výboje Alexandra Velikého by nebyly možné bez vysoké úrovně vojenského zpravodajství. Své zvědy používal k získávání geografických, politických i vojenských informací. Tyto informace byly nezbytné pro rozhodování o směru tažení, o síle předpokládaného odporu, o možnostech zásobování armády či využití místních rozporů k ovládnutí dobytého území a k asimilaci helénské kultury do místních společenských podmínek.

Podobně Mistr Sun neboli SUN C', geniální vojenský stratég žijící v Číně v 6. stol. př. n. l., zdůrazňoval nezbytnost agentů k vedení války i k ochraně před napadením. Dodnes je v Asii považován za předního vojenského a zpravodajského teoretika. Díky jeho strategii se podařilo na řadu let vojensky sjednotit válčící městské státy v čínskou říši. Jeho spis (Mistr Sun o umění válečném) se stal povinnou četbou v asijských vojenských školách. Jedná se o první dílo, které se zabývalo otázkami špionáže a její úlohy v míru i ve válce.

Sun C' rozeznával agenty vlastní (předem vycvičené) a místní (získané na území nepřítele). Cizí špehové neměli být zabíjeni, ale získáni penězi a používáni k dezinformaci protivníka. Doporučoval i vysílání vlastních agentů vydávajících se za zběhy. Agenti se soustřeďovali na získávání zpráv o vojenském potenciálu, o strategii protivníka, na budování zpravodajských sítí a na vyhledávání úplatných úředníků. Sun doporučoval, aby agenti byli dobře placeni a měli kdykoliv přístup k nadřízeným.

Ve 13.století dobyl mongolský vládce Čingischán Čínu, Tibet, Turkestán, Kirgizii a Rusko. Své výboje pečlivě plánoval. Před jejich zahájením vysílal armádu špehů, kteří získávali topografické a vojenské poznatky a zajišťovali informace o smýšlení obyvatelstva zemí ve směru předpokládaného úderu. V jeho službách byli i cizinci, muslimové i křesťané. K volbě směru úderu docházelo až po podrobné analýze zpravodajských poznatků.

O rozvinuté zpravodajské činnosti lze hovořit i ve středověku. Historie obsahuje jména rady geniálních "mistrů pláště a dýky", jako byli sir Francis Walsingham. (Anglický politik, diplomat a cestovatel žijící v době královny Alžběty, v jejíchž službách vybudoval zpravodajské sítě v Anglii a u hlavního protivníka Anglie - ve Španělsku. Podařilo se mu zmařit několik povstání proti královně a díky jeho informacím byly zničeny španělské námořní síly. Jeho úspěchy později inspirovaly Cromwella a Karla II.).

Karel II. byl synem popraveného krále Karla I., žil v exilu v Nizozemsku a později ve Francii. Patřil mezi nejnadanější britské panovníky. Vybudoval a osobně řídil vlastní zpravodajskou síť. Zpravodajskou činnost kombinoval s obchodní činností a aktivně využíval i svých milenek, zejména u francouzského dvora. Podobně jako Karel II. si počínali i jiní monarchové, např. francouzský panovník Ludvík XV. nebo ruský car Petr I.

Za prvního špionážního systematika je považován Fridrich II. Veliký. Jako pruský král usiloval, aby se Prusko stalo evropskou velmocí. Pomocí územní expanze (válka o rakouské dědictví, sedmiletá válka, první dělení Polska) tohoto cíle dosáhl. Velmi si cenil zpravodajských informací a využíval je k rozhodování o zásadních otázkách pruské zahraniční politiky. Jako první ze státníků používal zpravodajské sítě a metody v rozsáhlém měřítku a v moderním pojetí. Svou zpravodajskou síť osobně budoval i řídil. Definoval kategorie agentů podle ceny získaných informací, způsobu jejich získání a motivů spolupráce. Do první kategorie zahrnoval prosté informátory, druhou kategorii tvořili dvojití agenti, do třetí kategorie zahrnoval agenty pracující pod nátlakem. Čtvrtou kategorii měl vyhrazenu pro vysoké státní úředníky a generalitu ve službách protivníka.

V době Velké francouzské revoluce byla francouzská politická scéna doslova prošpikována britskými agenty (údajně šlo o nejmasivnější zpravodajskou infiltraci v historii), takže Robespierre byl nucen přijímat dvojí rozhodnutí: jedno - falešné, určené Konventu a vysokým státním úředníkům, a druhé - skutečné, určené nejbližším spolupracovníkům.

Ani francouzská historická tradice nepostrádá velká jména špionáže - o rozvoj zpravodajství se zasloužili kardinál Richelieu, ministři vnitra Louvoise nebo neslavně proslulý Joseph Fouché (sloužící postupně Konventu, Napoleonovi i Ludvíku XVIII.) a další.

Do poloviny 19.století byla zpravodajská činnost vykonávána z pověření panovníka a její struktura, zaměření i personál záležely na rozhodnutí panovníka nebo na dvořanovi, kterého panovník určil. Zpravodajská činnost sloužila především vojenským potřebám. Do doby využití železnice k přesunům armád měly válečné střety statický charakter: Vojevůdce přesunul své síly na vhodné bojiště, kde vnutil svému soupeří boj. Vojevůdci nepoužívali stálé štáby, plánování operací probíhalo zpravidla při společném stolování velitelské svity a jednotliví důstojníci velitelského sboru byli během střetnutí pověřováni okamžitými úkoly. Možnost rychlého přesunu vojsk železnicí i schopnost rychlé mobilizace a soustředění armád do vybraného prostoru vyžadovaly dlouhodobé a systematické plánování. Vznikly generální štáby, jejichž součástí byla i zpravodajská oddělení. První tento způsob plánování operací zavedla pruská armáda jako nástroj ke sjednocení Německa. Nová koncepce plánování se osvědčila v prusko-rakouské válce a při bleskové porážce Francie. Od té doby se stalo zpravodajství stálou složkou všech moderních generálních štábů.

Zaměření zpravodajských služeb se rozšířilo z vojenských a politických informací na informace ekonomické, vědeckotechnické, na ovlivňování politiky jiných států, na dezinformační kampaně a aktivní opatření proti protivníkům. Po ukončení studené války a po rozpadu Sovětského svazu přehodnocují zpravodajské služby svá zaměření. Novými hrozbami se stávají mezinárodní terorismus, obchod s narkotiky, pašování zbraní a zbraňových systémů.

Postavení, pravomoci a metody používané současnými zpravodajskými službami závisí na stupni izolovanosti státu. Zcela izolované státy (diktatury, státy ve válečném stavu) poskytují svým zpravodajským službám plnou volnost ve volbě cílů a ve výběru používaných metod. Služby jsou podřízeny nejvyššímu státnímu činiteli (diktátorovi či hlavě státu ve válečném stavu) a podléhají pouze jeho kontrole. Služby působí i nad vládnoucí elitou. Jejich moc a použité metody jsou neomezené. Mají policejní pravomoci, často i moc soudní, a v krajním případě vykonávají popravy bez soudu (viz období teroru v SSSR).

V částečně izolovaných státech (autoritativní režimy, úpadkové demokracie) jsou zpravodajské služby nástroji vládnoucí elity sloužící k udržení její moci. Služby mají zpravodajské a výkonné (policejní) pravomoci a používání represivních i agresivních metod je přípustné, avšak od určitého stupně politické hierarchie je politická elita nedotknutelná. Služby podléhají pouze výkonné kontrole, a to jen v omezeném rozsahu. Příslušnost ke službám je podmíněna plnou loajalitou k vládnoucí elitě.

Otevřené demokratické státy používají zpravodajské služby jako nástroje k udržení demokratických principů, na nichž je stát založen. Fungují mimo politické elity, nemají výkonné pravomoci, jejich role je zcela pasivní: sbírají a analyzují informace a informují výkonnou moc o hrozbách a rizicích. Jsou řízeny výkonnou mocí, podléhají soudnímu dohledu a jsou kontrolovány demokratickými institucemi. Zvláště v posledních desetiletích je věnována pozornost systémům demokratické kontroly zpravodajských služeb.

Zpravodajské služby se zahraniční působností operují buď pod krytím (zpravidla diplomatickým), nebo vytvářejí vysoce utajené sítě zpravodajských profesionálů operujících v hlubokém utajení bez jakéhokoliv vnějšího vztahu k zemi, pro kterou pracují; ve zpravodajských službách sovětského bloku se tato metoda zpravodajské činnosti nazývala nelegální rozvědka (tj. rozvědka bez legalizovaného krytí).

Zpravodajskou činnost řídí centrála prostřednictvím zpravodajských rezidentur (stanic) působících v zájmových zemích. Rezidentury systematicky rozkrývají objekty, v nichž se nalézají zájmové informace, a pomocí agentury se k nim dostávají. Nejzranitelnějším článkem zpravodajské činnosti je spojení.

• Agenturní spojení probíhá od centrály přes rezidenturu k jednotlivým agentům a nazpátek. Spojení centrály s rezidenturami se zajišťuje zpravidla pomocí kurýrní a rádiové diplomatické pošty (v současné době i datovým spojením). Ke spojení rezidentury s agenty se používá celá paleta druhů agenturního spojení:Osobní styk zpravodajce s agentem. Rozlišují se plánované schůzky (sloužící k instruktáži a k ústnímu vytěžování), předávací schůzky k utajenému letmému předání zpravodajských materiálů a peněz, kontaktní (vyvolávané při změně řídícího zpravodajce k seznámení se s novým) a mimořádné (potřeba urychleného dodání mimořádné informace, varování, přerušení činnosti). Výběr míst schůzek, jištění před sledováním a zabezpečení schůzek patří k velmi náročným operacím.
• Neosobní spojení je určeno pro případ, kdy je přímý styk řídícího zpravodajce s agentem bud vyloučen, nebo je příliš kompromitující. Neosobní spojení omezuje možnost odhalení spojení agenta s centrálou. Uskutečňuje se prostřednictvím mrtvé schránky (umělý nebo přirozený úkryt v přírodě s možností nenápadného přístupu a s vyloučením náhodného objevení je určen k úschově zpráv, dokumentů, peněz, materiálu); signalizací (domluvené signály upozorňující na změnu situace nebo vyvolávající další činnost); poštovním stykem (jedno- či dvoustranná poštovní korespondence využívající tajnopis nebo mikrotečku); tiskem (signalizace pomocí smluvených textů umístěných buď v článcích, nebo v inzerátech); hesly předávanými rozhlasem (způsob používaný druhým a třetím odbojem zvláště v případech, kdy centrála potvrzovala hodnověrnost vyslané spojky).
• Zprostředkované spojení. Tok informací mezi centrálou a agentem probíhá prostřednictvím tajného spolupracovníka - zprostředkovatele, který je vybrán tak, aby nepředstavoval žádný zájem tajných služeb a jehož zprostředkovací činnost lze podepřít dokonalou legendou. Zprostředkovatelé slouží jako spojka, kurýr, krycí adresa (na niž se zasílá tajnopisná zpráva, mikrotečka či signál k vyvolání smluvené činnosti - schůzky, k předání materiálu apod.), krycí telefon, konspirační byt a přepážka ("mohu u vás nechat něco pro kamaráda?").

Nelegální rozvědka používá ke spojení s centrálou kurýry a rádiové spojení. To je jednak jednosměrné, jednak obousměrné.

• Jednosměrné rádiové vysílání slouží k zasílání pokynů a informací centrály agentům-nelegálům. Uskutečňuje se buď fónickým nebo telegrafickým vysíláním pomocí výkonných vysílačů centrály.
• Obousměrné vysílání zajišťuje přenos zpráv od nelegála do centrály a potvrzení zpráv centrálou.

Část 2: Rádiové spojení a jeho využití zpravodajskými službami

Rádiové spojení

Letos v lednu uplynulo sto let od chvíle, kdy se podařilo italskému vynálezci Marconimu navázat první transkontinentální rádiové spojení. Spojení bylo navázáno na dlouhých vlnách pomocí enormně vysokého vyzářeného výkonu a velmi rozměrného anténního systému. Rádiové spojení se velmi rychle uplatnilo zvláště v námořní službě a ve výzbroji armád. Podle prvních zkušeností se šířením rádiových vln byly pouze nejdelší vlnové délky považovány za vhodné pro dálková spojení. Až do roku 1923 byly vlny kratší než 200 m jako nepoužitelné přenechány pouze radioamatérům k experimentům. Během série pokusů se podařilo 27.listopadu 1923 francouzskému z Nice a americkému amatérovi z východního pobřeží USA navázat na vlně 110 m s výkonem pouhých několika set wattů první transkontinentální krátkovlnné spojení. Šíření krátkých vln však bylo zcela nevyzpytatelné, možnost navázat dálkové krátkovlnné spojení byla zcela nahodilá. Teprve v první polovině třicátých let byly díky zkušenostem z mnoha tisíců uskutečněných amatérských spojení a z geofyzikálních pozorování zmapovány základní mechanismy šíření krátkých vln.

Původcem mimořádného chování krátkých vln je Slunce a jeho proměnná aktivita. Vlivem slunečního záření dochází ve vysoké atmosféře ke změně vodivosti plynných zbytku. Ve výšce 50 až 700 km se mohou vlivem slunečního záření elektricky nevodivé plyny, jejichž hustota se již blíží vakuu, ionizovat, a tak se stát elektricky vodivými. Ionizací vzniká okolo Země několik vodivých prstenců - ionosférických vrstev, které jsou schopné pohltit či ohýbat některé rádiové kmitočty z prostoru zpět k Zemi. Výška a hustota ionosférických vrstev jsou silně závislé na intenzitě slunečního záření, na zeměpisné poloze, na roční a denní době.

Ionizované prostředí představuje pro dlouhé a střední vlny nepřekonatelnou překážku, rádiové vlny těchto pásem jsou pohlcovány již nejnižší vrstvou ionosféry. Proto se tyto vlny neodrážejí, šíří se povrchovou vlnou na povrchu Země pouze na omezenou vzdálenost. Podle hrubého odhadu překlene vyzářený výkon řádu 10 kW vzdálenost 1000 vlnových délek, takže signál o vlně dlouhé 10 km může být teoreticky slyšitelný až na 10 000 km, zatímco vlna 100 m jen do 100 km. Jen během noci, kdy nejnižší ionosférická vrstva vymizí, se střední vlny mohou šířit i na vzdálenosti do několika tisíc kilometrů.

Krátké vlny (kmitočty od 3 do 30 MHz, tj. délka vlny 100 až 10 m) mohou být ionosférou ohýbány zpět k Zemi. Tento způsob šíření se nazývá prostorové šíření. Jedním ionosférickým skokem je možné překonat vzdálenost až do 4000 km; prostorová vlna se však muže dále odrážet od Země, vracet se k ionosféře a vytvářet další ionosférické skoky. Skoků může být za zvláště příznivých podmínek tolik, že rádiový signál dospěje až k protinožcům (ve výjimečných případech oběhne celou Zemi). Krátkovlnné spojení uskutečněné prostorovým šířením je daleko méně stabilní než dlouhovlnné komunikace. Spojení je závislé na použitém kmitočtu, na výkonu vysílače, na denní době, na roční době, na zeměpisné poloze obou komunikujících míst, na stavu ionosférických vrstev a na stavu zemské magnetosféry, která může narušit homogenitu ionosféry. Od určitého kmitočtu (maximálního použitelného kmitočtu) se rádiové vlny přestávají ohýbat a pronikají do kosmického prostoru. Existuje proto jen omezený rozsah kmitočtů, na nichž lze navázat spojení, a tento použitelný rozsah se mění shodně s výškou a hustotou ionosféry.

Pro své mimořádné vlastnosti jsou krátké vlny již od třicátých let využívány zpravodajskými organizacemi ke spojení s agenturou operující v zahraničí. Umožňují totiž při správné volbě kmitočtů přenos zpráv na kontinentální vzdálenost s použitím výkonů řádu pouhých 10 W, který může vyprodukovat i malý, lehký a jednoduchý vysílač.

Jednosměrné rádiové agenturní spojení

Prakticky každá zpravodajská agentura v minulosti instruovala své agenty působící v zahraničí pomocí rádiového vysílání. Mnohé ze zpravodajských rádiových centrál jsou stále ještě činné a je možné je zachytit na kmitočtech mezi pěti až jedenácti MHz a poslechové zprávy od nich jsou dostupné na internetu na adrese WWW.spynumbers.com. Odhalit adresáta jednosměrného vysílání je prakticky nemožné a přenos pokynů je bezprostřední. Pro tyto vlastnosti bylo jednosměrné rádiové spojení velmi využívané. Pamětníci druhé světové války si vzpomenou na "vzkazy domovu" vysílané na konci zahraničního vysílání zpráv BBC - šlo o vysílání kódovaných pokynů odbojovým organizacím.

Agent používající jednosměrné rádiové spojení je vyzbrojen komerčně vyráběným krátkovlnným přijímačem a šifrovacími pomůckami. Pouze šifrovací materiály mohou kompromitovat jeho vztah ke zpravodajské organizaci.

Obousměrné rádiové agenturní spojení

Slouží k rychlému obousměrnému spojení centrály s agentem působícím v hlubokém utajení. Obousměrné rádiové agenturní spojení je velmi zranitelné, neboť rádiové kontrarozvědné služby systematicky monitorují rádiové kmitočty vhodné k agenturnímu spojení a rádiové signály podezřelé ze zpravodajského použití zaměřují a analyzují. Proto se oboustranné rádiové agenturní spojení používá pouze v mezních podmínkách: především před a po vypuknutí válečného konfliktu nebo v situaci, kdy je mezistátní telekomunikační spojení pod přísným dohledem a přeshraniční pohyb osob je silně ztížen.

Agent používající obousměrné rádiové spojení je vybaven agenturní stanicí, šifrovacími pomůckami a plánem spojení. Příprava agenta vyzbrojeného agenturní stanicí je náročná. Vyžaduje zvládnutí obsluhy stanice, šifrování a dešifraci zpráv, vyhledávání optimálního místa pro provoz stanice a "naučit se vyrobit signál v agenturním prostředí" - získat cit pro instalaci antény schopné vyprodukovat potřebné vysokofrekvenční pole a umístěné tak, aby nedekonspirovala agenta. Agenturní radiostanice jsou speciálními prostředky, nejsou komerčně běžně dostupné a jejich odhalení je přímým důkazem příslušnosti ke zpravodajské organizaci. Jsou vyvíjeny a vyráběny v institucích podléhajících zpravodajské službě nebo jsou dodávány vybranými podniky pod dohledem zpravodajské služby.

Agenturní stanice se skládá z přijímače, vysílače, příslušenství (antény, telegrafního klíce či jiného klíčovacího prostředku, napájecího zdroje a náhradních dílů) a šifrovacích pomůcek.

Při telegrafním přenosu je k předání zprávy použit telegrafní klíč (mechanický či elektronický), při hlasovém spojení mikrofon a při datovém přenosu mechanický či elektronický přístroj, s jehož pomocí je zašifrovaná zpráva převáděna do datové podoby.

Pro zpravodajské účely byly konstruovány větší stanice o výkonu okolo 100 W určené pro transkontinentální spojení, střední stanice o výkonu okolo 10 W pro kontinentální spojení a miniaturní stanice pro taktické spojení (spojení s výsadky a partyzány operujícími v hloubce desítek km za frontou).

Naprostá většina zadokumentovaných agenturních stanic pracujících v pásmu krátkých vln používala radiotelegrafii, od konce padesátých let zrychlenou telegrafii a později digitální přenosy.

Agenturní stanice i taktika jejich nasazení zaznamenaly od třicátých let neuvěřitelný vývoj. Obdobně se však vyvíjely i prostředky používané k odhalování agenturních vysílání a k lokalizaci agenturních vysílačů.

Část 3: Agenturní spojení na území ČSR do roku 1945

Agenturní spojení mezi světovými válkami

Počátkem třicátých let sílily v Maďarsku a v Německu snahy revidovat Versailleskou mírovou smlouvu, na jejímž základě došlo k novému politickému uspořádání ve střední Evropě na úkor poražených. Tyto snahy zesílily po jmenování admirála Hortyho maďarským premiérem, a zvláště po převzetí moci v Německu nacisty.

Velmi aktivní maďarská vojenská zpravodajská služba zpravodajsky působila především na území Podkarpatské Rusi, Slovenska a jižní Moravy. Jednou z jejích aktivit byla příprava mobilizačních agentů. Tato agentura vyškolená v používání rádiových prostředků byla orientována na získávání zpráv vojenského charakteru; sledovala určené vojenské posádky, hlásila změny vojenské dislokace a čekala na vyhlášení mobilizace čs. armády. Ke spojení s agenturou bylo již používáno jednosměrné rádiové spojení. Centrála vysílala pokyny pro agenty každou sobotu. Poslední slovo v pokynech bylo heslem, s jehož pomocí agent zašifroval své hlášení, které jednou měsíčně odesílal centrále. Agenturní zařízení používané maďarskou zpravodajskou službou se nezachovalo, bylo však údajně na tehdy dobré profesionální úrovni.

Ve stejné době dochází mezi německými občany k zintenzivnění činnosti proti ČSR, zvláště aktivně v českém pohraničí. Po příchodu Hitlera k moci byly zřizovány ve větších městech blízko hranic s ČSR expozitury vojenské rozvědky abwehru. Byly řízené I. oddělením abwehru a jejich cílem bylo systematické získávání, soustřeďování a vyhodnocování vojenských, ekonomických a politických informací z ČSR. Aktivně působily expozitury ve Vratislavi, Drážďanech a Mnichově.

Někteří z agentů abwehru byli vybavováni agenturními radiostanicemi.

Abwehr vyvíjel agenturní radiostanice ve svých laboratořích v Berlíně-Stahnsdorfu a později v Nischwitzu. Laboratoře byly navenek označené jako Heeresneubauamt a vyvíjely pro potřeby německé vojenské špionáže zpravodajskou techniku. Laboratoře byly velmi dobře vybaveny odborným personálem, přístroji i finančními prostředky. Vývoj a výroba byly podřízeny technickému vrchnímu inspektorovi abwehru. Radiová ústředna abwehru byla umístěna v Belzigu.

Německé agenturní radiostanice používané v předválečné době a na počátku války byly velmi jednoduché: radiostanice byly osazeny běžnými rozměrnými elektronkami, přímo zesilující zpětnovazební přijímače byly dvou- až tříelektronkové, vysílače několikawattové a jejich kmitočet byl stabilizován křemennými piezzokrystaly. Technické provedení prvních agenturních stanic nepřesahovalo úroveň amatérských výrobků. Vysílalo se telegraficky. Teprve agenturní stanice vyvinuté v poslední třetině války byly na tak vysoké úrovni, že mohly být používány ještě Gehlenovou BND.

Drážďanská expozitura jako jedna z nejaktivnějších řídila rozsáhlou agenturní síť v přilehlých pohraničních oblastech. Vzhledem ke snadné prostupnosti hranic používala poštovní a kurýrní spojení. Rádiové spojení bylo určeno pro předávání zpráv v případě válečného střetu, při ztíženém přechodu hranic nebo k zajištění spojení s odlehlými oblastmi, jak tomu bylo v případě agenta Kosche.

Kosch byl vedoucím užhorodské elektrárny. Ke spolupráci byl získán expoziturou abwehru v Drážďanech již v roce 1933. Zprvu plnil drobné úkoly; v roce 1934 byl jako bývalý spojovací důstojník rakouské armády vycvičen v agenturním rádiovém provozu a vybaven agenturní radiostanicí; pravděpodobně šlo o stanici vybavenou vysílačem S75 a přijímačem R75. Poté pracoval jako tzv. Fu-Agent (rádiem vybavený agent). Kosch předával do Drážďan zprávy vojenského charakteru. Podle oficiální verze byl téhož roku získán ke spolupráci pracovníkem maďarské zpravodajské služby, který po zatčení přiznal, že s ním Kosch spolupracuje. Podle archivních materiálů byl však zatčen na základě informací poskytnutých agentem československé zpravodajské služby A-54 Paulem Thümmelem.

Rádiová ochrana ČSR do roku 1939

Od vzniku ČSR probíhal mezi ministerstvem pošt a ministerstvem obrany spor o kompetence v povolování a v dohledu na radiokomunikace. Ministerstvo obrany bylo sice technicky připraveno monitorovat nepovolená vysílání, avšak ministerstvo pošt považovalo rádiové vysílání za obor spadající do jeho výhradní působnosti. Kompetencemi bylo posléze pověřeno ministerstvo pošt, avšak až do roku 1935 nedisponovalo silami a prostředky ke kontrole radiokomunikací.

V roce 1934 emigroval z Německa do ČSR Ing. Formis, jeden z představitelů protihitlerovské opozice soustředěné do organizace Schwarze Front. Usídlil se nedaleko Slap v hostinci Na Záhoří. Zde si postavil krátkovlnnou vysílací stanici, s jejíž pomocí od konce roku 1934 do ledna 1935 vysílal protihitlerovskou propagandu. Vysílač pracoval v rozhlasovém pásmu 40 m s výkonem 50 W. Byl umístěn v podkroví hostince, obývací místnost sloužila jako zvukotěsné studio. Vysílání bylo německou službou záhy zaměřeno na naše území. V Německu byl ohlas na Formisovo vysílání tak velký, že se je německá vláda snažila za každou cenu umlčet. Zprvu diplomatickou cestou, ale ministerstvo pošt, odpovědné za kontrolu rádiových vysílačů, o tomto vysílání nic nevědělo, a proto byla existence vysílače vysílajícího z našeho území oficiálně dementována. 23.ledna 1935 byl Formis zavražděn komandem vyslaným z Berlína. Ačkoliv v tomto případě nešlo o aktivitu zaměřenou proti ČSR, bylo Formisovo vysílání podnětem pro vznik organizace, která měla zabezpečit radiovou obranu státu.

Kontrolní služba radioelektrická (KSR)

Německá diplomacie využila Formisův případ k útokům proti ČSR. V důsledku diplomatického tlaku bylo rozhodnuto zřídit u ředitelství pošt kontrolní službu, jejímž posláním bylo odhalování nepovolených stanic vysílajících z našeho území. Se stupňujícím se mezinárodním napětím se KSR postupně vybavovala na postih agenturních komunikací zpravodajských služeb Německa a Maďarska.

Hlavní monitorovací pracoviště KSR bylo zřízeno v nájemní vile v Praze-Krči. Původní obsluhu tvořilo osm rádiových operátorů a dva mechanici. Operátory byli převážně radioamatéři vlastnící oprávnění k provozu radioamatérských vysílacích stanic. Monitorování zajišťovali dva operátoři, kteří se střídali ve třech osmihodinových směnách. Přijímací technika byla velmi různorodá. Obdobné služebny byly zřízeny v Brně a v Košicích, kde byly podřízeny zemským telegrafním úřadům. Služba nebyla vybavena zaměřovací sítí. Pouze postupem času získala tři vozy Škoda Rapid, do nichž byly zabudovány běžné komunikační přijímače doplněné podomácku zhotovenými zaměřovacími rámy.

Činnost operátorů spočívala v tom, že systematicky přelaďovali krátké vlny a zaznamenávali neidentifikovaná vysílání do staničních deníků, které pak pravidelně zasílali ředitelství telegrafního úřadu. K pátrání po nepovolených vysílačích v terénu docházelo teprve po upozornění občanů na podezřelé aktivity v jejich okolí. Od roku 1936 byly výjezdy pátracích vozů častější, avšak technickými prostředky byla odhalena jediná stanice. Počátkem roku 1937 bylo četnictvo upozorněno bdělou občankou z Litoměřic na zvláštní chování souseda, doprovázené nezvyklými poruchami rádiového příjmu. Při domovní prohlídce byla zajištěna radiostanice a právě vyvolané negativy filmu. Po zatčení se ukázalo, že operátorem stanice byl důstojník předsunuté agenturní ústředny zpravodajské služby československého generálního štábu a zadržený vysílač sloužil ke spojení s generálním štábem.

Aktivita KSR kulminovala druhou mobilizací v roce 1938; služba byla zrušena již v prvních dnech okupace. Během okupace byli operátoři zaměstnáni většinou jako dělníci pro výstavbu telegrafních spojů. Několik z nich bylo později popraveno pro účast v odboji.

Kontrolní služba radioelektrická nebyla organizačně, personálně ani technicky schopna zajistit radiokomunikační ochranu státního území, a to i přes entuziasmus a osobní nasazení pracovníků služby.

3. Agenturní rádiové spojení druhého odboje

Na palubě posledního letadla startujícího dne 14.března 1939 z ruzyňského letiště odlétla vybraná skupina deseti vojenských zpravodajských důstojníků v cele s plukovníkem Moravcem, náčelníkem vojenské zpravodajské služby - II.oddělení Generálního štábu. Skupina odlétala s úmyslem pokračovat ve zpravodajské činnosti zaměřené proti Německu. Cílem cesty byla Anglie, s jejíž zpravodajskou službou MI6 se Moravec před odletem dohodl na právu azylu a na formě další spolupráce. Tato spolupráce spočívala v pokračování rozvědné činnosti z území Velké Británie a ve výměně informací s britskou MI6. Přípravu kurýrních dokumentů, osobních papírů a pasů měla zajišťovat britská MI6. K řízení agenturní sítě bylo nutné zorganizovat spojení s domácím odbojem.

Vojenská rádiová ústředna a její spojení s domácím odbojem

Část důstojníků čs. armády se nesmířila s okupací ČSR a založila vojenskou organizaci Obrana národa (ON). Tato organizace si dala za cíl vybudování tajné čs. armády, připravené aktivně zasáhnout v předpokládaném válečném konfliktu. Její vedení důrazně vyžadovalo zřízení rádiového spojení mezi domácím odbojem a emigrantskými centry.

Zvláštní vojenská skupina v Londýně, jak se skupina zpravodajských důstojníků plk.Moravce v první fázi emigrace nazývala, nebyla na tento úkol připravena. Do skupiny nebyl při odletu začleněn odborník pro rádiové spojení a šifrový odborník z rodinných důvodů odmítl odchod do emigrace. První kroky k navázání rádiového spojení se zahraničím podnikl domácí odboj - získal rádiové stanice a rádiové operátory. V květnu 1939 byl odeslán do Londýna šifrový klíč a bylo vypracováno několik verzí Směrnic pro rádiové spojení. Předpokládalo se, že od 1.září bude zřízena síť stanic pracujících z území bývalé ČSR, Polska, Rumunska, Francie a Anglie. První aktivní spojovací směr byl zřízen mezi domácím odbojem a varšavskou expoziturou počátkem srpna. Po porážce Polska byla expozitura přesunuta do Rumunska, odkud se podařilo 1.října 1939 navázat spojení s Prahou.

Teprve počátkem září dorazil do Londýna první vojenský radiotelegrafista a 15.září bylo navázáno první spojení s Paříží. První spojení s Prahou bylo navázáno až 7.listopadu; bylo však nekvalitní a žádné zprávy nebyly předány.

První vysílací stanoviště v Londýně bylo velmi skromné jak svou polohou, která neumožňovala instalovat výkonnější vysílací anténu, tak technickou výbavou: použitý vysílač Mark III, vyvinutý pro agenturní použití, nestačil svými 40 W k zajištění kvalitního spojení. Proto byla počátkem roku 1940 zřízena Vojenská rádiová ústředna (VRÚ) na návrší Duke Hill u Woldinghamu. Zvětšil se počet vysílačů (nejvýkonnější o výkonu 350 W) a byly instalovány účinnější antény. Ústředna udržovala spojení s expoziturami v Istanbulu, v Jeruzalémě, v Bernu a s Prahou. K poslednímu stěhování došlo na podzim 1942 (novým působištěm byl Hockliffe u Bedfordu).

Domácí odboj

V době přepadení Polska působila Obrana národa již na území celého protektorátu. Tato ilegální vojenská organizace pod velením generála Bílého byla organizována celoplošně v zemských velitelstvích, divizích, plucích a praporech. Před vypuknutím války se velení Obrany národa soustředilo na výstavbu (budování velitelské struktury a přípravu mobilizačních plánů) a na obstarání výstroje a výzbroje. Očekávalo se, že válka bude krátká a že proběhne s výraznou iniciativou a převahou Spojenců. Velení Obrany národa předpokládalo, že v okamžiku, kdy německá vojska přejdou do defenzivy, bude vyvoláno vojenské povstání, vyhlášena mobilizace a vyzbrojena podzemní armáda. Samostatnost ČSR měla být obnovena vlastními silami.

 

Radiostanice LIBUŠE	Vysílač Obrany národa (1939)	Radiostanice SPARTA I. Krajinovy skupiny
Vysílač skupiny PVVZ (1940)	MARK XV	Přijímač radiostanice ŠIMANDL

Obrana národa si též budovala zpravodajské skupiny (pod velením podplukovníka Balabána) a sabotážní skupiny (velmi aktivní sabotážní skupina byla pod velením podplukovníka Mašína). Velitelský kádr Obrany národa byl zformován již v červnu 1939. Byla zřízena tri zemská velitelství (Praha, Cechy, Morava); zemská velitelství měla v krajích velitelství divizí, v okresech velitelský kádr pluku, praporu, rot a čet. Bylo zřízeno rádiové spojení s Paříží (říjen 1939) a probíhaly pokusy navázat spojení s Londýnem. Rádiové prostředky se získávaly svépomocí (převážně s pomocí vojenských specialistu a radioamatérů), jako obsluha byli vybíráni bývalí vojenští operátoři. Na Obranu národa byly volně navázány další skupiny (např.Avala-Modrý kruh udržující kontakt na předsedu vlády nebo Schmoranzova zpravodajská skupina).

Úroveň utajení Obrany národa byla velmi nízká, organizace nebyla připravena pro působení v hluboké ilegalitě. Její příliš široká základna a konspirační nedostatky umožnily gestapu masivní infiltraci a postupnou likvidaci jednotlivých stupňů velení i přidružených skupin. Po zatčení člena ilegálního zemského národního výboru v Brně (František Šmíd, 31.října 1939) proniklo gestapo k velení moravského zemského velitelství a postupně došlo k rozbití Obrany národa na celé Moravě. V listopadu se pak přenesla vlna zatýkání do Čech, a do března 1940 došlo k likvidaci značné části Obrany národa na celém území protektorátu. Bylo zatčeno ke třem tisícům vojáků. K úplné likvidaci druhé garnitury došlo zatčením posledního velitele ON gen.Homoly v prosinci 1941. Rozptýlené části ON byly aktivní až do konce války.

Mimo Obrany národa dále působil na území protektorátu občanský politický odboj (Politické ústředí), sokolský odboj a odborářský odboj. Spolu s odhalením Obrany národa došlo k rozkrytí Politického ústředí, jehož část byla do konce roku 1939 zatčena a části se podařilo uprchnout a emigrovat do Anglie. Komunistický odboj se do přepadení SSSR držel stranou a čekal na vývoj mezinárodní situace.

Na jaře 1940 došlo ke sjednocení zbývajících odbojových organizací vytvořením koordinačního výboru (ÚVOD - Ústřední vedení odboje domácího). Toto sjednocení bylo formální, jak ani jinak v podmínkách ilegality nebylo možné. Spojení politické emigrace s ÚVODem bylo zajišťováno kurýrní poštou (přepravovanou trasami pres Balkán a v menší míře přes Švédsko) a radiostanicemi úhrnem pojmenovanými Sparta, komunikujícími s Vojenskou rádiovou ústřednou v Anglii. Stanice pracující pod názvem Sparta byly zřizovány a provozovány péčí domácího odboje. (Obranou národa, skupinou Petiční výbor Věrni zůstaneme.)

Spojovací skupina Obrany národa pod vedením plk.Adlera podchytila schopné rádiové telegrafisty z armády, ze zaniklých aerolinií a z řad amatérů. Část z nich odešla do zahraničí, část se soustředila na vybudování a provozování sítě agenturních rádiových stanic. Pod názvem Sparta fungovalo agenturní spojení odboje od září 1940 s menšími přestávkami do října 1941. Počet stanic sítě Sparta se odhaduje asi na dvacet. Vysílalo se přímo z Prahy a jejího okolí a počet vysílacích stanovišť dosahoval několika desítek. Bylo předáno kolem 16 000 depeší s politickými, vojenskými, hospodářskými a meteorologickými zprávami. Po obsazení západní Evropy význam rádiového spojení enormně vzrostl, když domácí odboj převzal řízení agentury čs. vojenské zpravodajské služby, zvláště pak řízení agenta A 54. Německá rádiová kontrarozvědka funkabwehr sice vysílání Sparty průběžně monitorovala, ale teprve 7.května 1941 se podařilo ve spolupráci s gestapem upřesnit místo vysílání a posléze odhalit vysílající Spartu I.

Za necelý týden byla odhalena i Sparta II. Při zatýkání došlo k přestřelce, vážně byl zraněn pplk.Mašín, avšak radista spolu s škpt. Morávkem unikli. Vysílací stanice byla ztracena. Sparta II. sice obnovila spojení s novou stanicí 15.června, ale již 26.června byla stanice při převozu ztracena. Spojení s Londýnem udržovala od 8.července pouze další Sparta I, provozovaná Krajinovou radiotelegrafní skupinou. V září 1941 nastoupil na místo říšského protektora Heydrich, jehož prvořadým úkolem bylo tvrdě potlačit český odboj a zajistit území protektorátu jako stabilní prostor životně důležitý svou produkcí výzbroje a potravin. Pouhých šest dní po nástupu Hendricha byla v akcízu finanční stráže v Jinonicích odhalena i tato stanice, telegrafista Klečka se zastřelil, jeho pomocník byl zatčen a stanice zabavena. Stanice byla odhalena funkabwehrem technickými prostředky. Při akci byl zajištěn amatérsky zhotovený vysílač (konstruktérem por.Regener), osazený třemi elektronkami (typy 80, 6L6, 6L6) a dvouelektronkový, rovněž amatérsky zhotovený přijímač osazený elektronkami EF12. Domácí odboj zůstal bez spojení s Londýnem.

Výsadek PERCENTAGE vysazený 4.října 1941 měl předat představitelům domácího odboje vysílací soupravu (MARK III). Radistovi Pavelkovi se podařilo napojení na skupinu Petiční výbor Věrni zůstaneme (PVVZ), avšak při likvidaci PVVZ byl gestapem zatčen i on.

Výsadky čs. armády z Velké Británie

Domácí odboj byl natolik zdecimován, že již nebyl schopen vlastními silami doplnit technické prostředky a získat nové rádiové operátory. Pro pokračování koordinace domácího odboje s prozatímní vládou v Anglii bylo proto nezbytné obnovit spojení prostředky, jimiž disponovalo vojenské velení v Londýně.

 

Polská stanice A.P.5	TENZOR	SEWER
Sovětská paradesantní stanice	Sovětská paradesantní stanice	MARK II.

Ve spolupráci s Brity probíhal od roku 1940 výběr a příprava budoucích vojenských výsadků. Na podzim roku 1941 byla situace tak kritická, že bylo rozhodnuto vyslat výsadky určené k zajištění spojení s domácím odbojem. Výsadky byly odeslány během války ve čtyřech vlnách. Rozsah výsadků a jejich úkoly závisely na operační situaci.

Přehled výsadků čs. armády z Británie

V první vlně odlétly výsadky:

• ANTROPOID ve složení Gabčík, Kubiš odletěl s úkolem uskutečnit atentát na říšského protektora Reinharda Heydricha. Výsadek proveden 28.12.1941. Úkol splněn, oba výsadkáři spolu s dalšími, kteří se k nim připojili, padli v boji v kryptě pravoslavného chrámu v Resslově ulici.
• Díky výsadku SILVER-A z 28.121941 byla dne 15.1.1942 obnovena rádiová komunikace s Londýnem (radiostanice Libuše, typ MARK III. b). Veliteli výsadku SILVER-A Bartošovi se podařilo v březnu navázat kontakt se škpt.Morávkem, který řídil agenta A-54 Paula Thümmela. Libuše sice ještě stačila odvysílat řadu zpráv od A-54, avšak 21. března byl A-54 zatčen a Morávek se po obklíčení zastřelil. V červnu 1942 se Libuše odmlčela definitivně.
• Současně se skupinou SILVER-A odlétla skupina SILVER-B (Zemek, Škácha) se záložní stanicí MARK III. B určenou pro spojení s domácím odbojem. Oblastí působení byly východní Čechy, stanice měla být předána ÚVODu.
• Skupina ZINC (Pechal, Mikš, Gerik - stanice LÍPA) přistála 27.3.1942; jejím posláním bylo plnit spojovací a zpravodajské úkoly na Moravě (oblast Buchlovské lesy - Uherské Hradiště). K tomu byla vybavena dvěma stanicemi MARK III. a jednou stanicí MARK V. a. Výsadek likvidován 2.5.1942. Radiostanice LIBUŠE.
• Spolu přistál výsadek OUT DISTANCE (Opálka, Čurda, Kolařík); měl provádět sabotáže a instalovat přístroje k navádění letadel na Plzeň (rádiový maják EUREKA). Výsadek byl vysazen na nesprávném místě, přišel o materiál a skupina byla rozprášena.
• Skupiny BIOSCOP (Kouba, Bublík, Hrubý) a BIVOUAC (Pospíšil, Coupek, Zapletal) přistály 27.4.1942, měly plnit diverzní úkoly. Materiál zakopaný při přistání byl nalezen gestapem a skupiny byly rozprášeny.
• Výsadek STEEL (O. Dvořák) přistál 27.4.1942; měl dodat náhradní stanici (polská A2) Bartošovi ze SILVER-A. Společně přistál s BIOSCOPEM a BIOUVACEM, a stejně tak přišel o materiál.
• Výsadek INTRASITIVE přistál 18.9.42 s úkolem poškodit rafinerie v Kolíně. Zastřelen Lukaštík, v březnu 1943 zatčeni unikající Kindl a Grabovský.
• Spolu přistál výsadek TIN (Cupal, Švarc), jejichž úkolem bylo vykonat atentát na Emanuela Moravce (ministr protektorátní vlády, jehož jméno se stalo symbolem zrady a kolaborace). Atentát byl pro zranění výsadku odložen. Cupal se pak účastnil sabotáží a 15.1.1943 byl při zatýkání zastřelen.

Operační plán zpravodajského odboru, zpracovaný v červenci 1942 a nově koncipovaný v srpnu 1942, plánoval vyslání dvanácti spojovacích skupin, které měly zřídit síť stanic. Tato síť měla fungovat systémem provozních stanic, z nichž pouze část by byla aktivována a obsluhy by se střídaly.

Poměry v protektorátu se natolik zhoršily (obec Ležáky vyhlazená v souvislosti s výsadky, zvyšující se teror), že se od tohoto plánu upustilo. Podle přepracovaných plánů měly být vyslány výsadky ANTIMONY, IRIDIUM, BRONZE, MERCURY. Avšak i tento plán byl modifikován.

Ve druhé vlně výsadků odletěli:

• ANTIMONY: přistál 24.10.1942 (Závorka, Srazil, Jasínek). Úkolem výsadku bylo obnovení spojení s domácím odbojem přerušeného v červnu 1942. Vedení domácího odboje bylo ve vlně zatýkání po atentátu na Hendricha zcela rozvráceno a doc. Krajina, čelný představitel ÚVODu, se skrýval v hluboké ilegalitě kdesi na Turnovsku. Jemu bylo adresováno poselství prezidenta Beneše a určeny tri stanice (polské A2), které měly pod názvem BARBORA obnovit spojení s domácím odbojem. Výsadek nikdo neočekával, kontaktní adresy nefungovaly, dvě stanice a prezidentovo poselství byly předány do nesprávných rukou. Takřka zázrakem byl doc.Krajina nalezen a 1.12.1942 bylo navázáno spojení s Londýnem a předáno 22 depeší. 15.ledna byli radista Jasínek a velitel výsadku Závorka zatčeni, ale podařilo se jim spáchat sebevraždu. Radiostanice byla zabavena gestapem, avšak po zatčení Srazila pokračovala BARBORA pod dohledem gestapa ve vysílání v rádiové protihře HERMELÍN. Na varovné znaky vyslané Srazilem, donuceným k protihře, reagovala ústředna opožděně a protihra skončila až v lednu 1944.
• Výsadek IRIDIUM ze 14.3.1942 (Kříčenecký, Soukup, Kobylka - stanice ANNA) spolu s BRONZE (Martínek, Vrbka, Kubec - stanice BLANKA) měly obnovit spojení po ztrátě Barbory. IRIDIUM měl dále plnit zpravodajské úkoly v prostoru západních Čech, BRONZE měl působit na západní Moravě. Letadlo bylo po neúspěšném pokusu o výsadek při cestě zpět dne 14.3.1943 sestřeleno.

V březnu končilo operační období vhodné pro dopravu výsadku a dnem 27.3.1943 bylo vysílání výsadku na naše území zastaveno. Bilance výsadků byla neradostná a neodpovídala očekávání, s nimiž byly vypravovány. Z odeslaných stanic se opětovně ozvala pouze BARBORA, avšak s rukopisem jiným, než měl její původní operátor. O osudu dalších nebyly žádné zprávy. Zpravodajský odbor získal čas vypracovat řadu koncepčních změn v přípravě, výcviku, výstroji a ve vysílání skupin na naše území. Byl čas i na revizi taktiky rádiového provozu.

Počátkem roku 1944 pokračovala třetí vlna výsadků:

• Výsadky CALCIUM (Odstrčil, Gemrod, Široký, Niemczyk - stanice MILADA, ZDENKA) a BARIUM (Šandera, Býček, Žižka - stanice MARTA, ZLATA) byly vyslány 3.4.1944 k plnění zpravodajských úkolu na Pardubicku a na Hrádečku. Oba výsadky byly vybaveny stanicemi MARK V. b a MARK V.c. Výsadek CALCIUM byl úspěšný, výsadek BARIUM zradou zlikvidován 15.1.1945 a jeho obě vysílačky zabaveny.
• CHALK (Bednařík, Hauptvogel, Kunzl, Nedělka - stanice LUDMILA) byl vysazen 3.4.1944 a 13.5.1944 zlikvidován. Nedělka byl donucen k protihře (SENI), zahájené 29.5.1944. Díky novému způsobu ochrany před protihrou byla protihra v září odhalena. Výsadek byl vybaven stanicí MARK V.c.
• Současně byl vysazen SULPHUR (Horák, Janek - stanice PAVLA), jehož posláním bylo plnit zpravodajské úkoly na Plzeňsku. Oba výsadkáři byli 20.4.1944 zatčeni a byla rozehrána rádiová protihra WALLENSTEIN. Díky radistovi Jankovi, kterému se podařilo odeslat varování, byla protihra v létě 1944 odhalena. Výsadek byl vybaven stanicí MARK V.b a polskou stanicí A2.
• CARBON (Bogataj, Vanc, Kobzík, Šperl - stanice JARMILA) byl vysazen 12.4.1944. Jeho posláním bylo plnit zpravodajské úkoly v operačním prostoru jihovýchodní Moravy. Skupina byla rozptýlena, při zatýkání se zastřelili Vanc a Kobzík, Bogataj a Šperl se připojili ke SPELTeru. Amatérsky zhotovenou vysílačkou použitou po ztrátě vlastní bylo navázáno spojení s VRÚ v Británii a po vytipování přistávacích ploch zajišťováno převzetí nákladu zásobovacích výsadků. V noci 28.3.1945 byla JARMILA zaměřena, Šperlovi se podařilo prostřílet, avšak jeho pomocník byl těžce zraněn a zatčen.
• Stejným letadlem byl vysazen CLAY (Bartoš, Štokman, Šikola - stanice EVA), jenž měl zajišťovat na Kroměřížsku organizační, spojovací a zpravodajské úkoly. Od 3.6.1944 započala svou činnost stanice EVA, vybavená přístroji MARK V.b a MARK V.c. Výsadek byl úspěšný, vybudoval rozsáhlou síť od Vsetína po Hodonín, později se připojil k partyzánskému odboji.
• Výsadek SPELTER (Chrastina, Kotásek, Vavrda, Novotný - stanice LENKA) z 12.4.1944 měl navázat spojení s moravským velitelstvím Obrany národa. Chrastina se při přesunu ztratil (podařilo se mu uniknout na Slovensko), zbytek začal 3.6.1944 vysílat. SPELTER byl zavlečen do volavčí sítě (odbojové skupiny organizované gestapem), ale podařilo se mu od ní odpoutat. Při pronásledování byl zastřelen Kotásek, oba zbylí parašutisté pokračovali ve zpravodajské a organizační činnosti. Výsadek byl vybaven stanicemi MARK XV. a českou stanicí ŠIMANDL.
• Spolu s ním odletěl POTASH (Bartejs, Zuvač, Pelc, Machovský - stanice MÍLA), jenž měl plnit organizační a zpravodajské úkoly na Ostravsku. Skupina rozprášena, přišla o materiál a zatčený Zuvač donucen za použití stanice MÍLA k rádiové protihře MOLDAU. Protihra byla v zárodku odhalena, zbytek výsadku se později spojil s CARBONEM. Výsadek vybaven stanicemi MARK XV. a ŠIMANDL.
• Výsadek GLUCINIUM (Lepařík, Hanina, Cikán, Trpík - stanice MARIE) se po vysazení 4.7.1944 rozptýlil, 5.8.1944 ho gestapo pozatýkalo, pouze Lepařík unikl a byl zatčen v říjnu téhož roku. Výsadek byl vybaven stanicemi MARK V.c, MARK XV. a ŠIMANDL.

Ve čtvrté vlně byly vyslány výsadky:

• WOLFRAM (Otisk, Řezníček, Svoboda, Bierský, Černota, Matula) vysazen 13.9.1944, byl určen k navázání spojení s odbojem a k organizování partyzánské činnosti v Beskydech. Z výsadku byl zatčen radista Svoboda, avšak rádiová protihra se neuskutečnila. Výsadek byl vybaven stanicí 3MK B2.
• Výsadek EMBASSY (ve složení Mladý, Harín, Grajzel - stanice KAROL) přistál 21.12.1944. Byl určen k posílení skupiny CLAY. Skupina byla rozptýlena, vysílačky ztraceny. Pouze Mladý se probil na Slovensko, úkoly výsadku nesplněny.
• TUNGSTEN (Pernický, Musil) byl vysazen týž den. Byl určen jako přijímací skupina nákladních výsadků. Stanicí MILADA byla oznamována vybraná místa shozu zbraní a materiálu. Pomocí přistávacího majáku Eureka se podařilo navést správně na přistávací plochy všechny odeslané zásilky.
• Výsadkům PLATINIUM-PEWTER z 16.2.1945 (Nechanský, Klemeš, Pešan, Vyhnák - stanice ANNA, VĚRA) byl určen operační prostor ve východních Čechách. Výsadek měl spojovací a zpravodajské úkoly, měl se dát k dispozici domácímu odboji. Při přistání byly všechny vysílačky rozbity (polské AP5), výsadek se spojil s odbojovou organizací R3 (Rada tří). Na konci války operoval v Praze. Nechanský působil během Pražského povstání v České národní radě.
• Výsadek BAUXITE z 22.3.1945 (Hromek - stanice JARKA) přivážel zásilku radiostanic 3 MK B2, ŠIMANDL a krystalů. Měl se dát k dispozici domácímu odboji.

Výsadky DESTROYER, SILICA, CHROMIUM a další, neuvedené v tomto seznamu, nebyly vysazeny na našem území.

Přehled stanic, jimiž byly vybaveny některé z výsadků

	MARK	MARK	MARK	MARK	MARK	MARK	3MK	3MK	polské	polské	české	české	české	jiné
Operace	IIIa	IIIb	Vb	Vc	VII	XV	A2	B2	A2	AP5	příj.	vys.	Nk	jiné
PERCENTAGE	1									?
SILVER-A		1												SKY RIDER
SILVER-B		1
ZINC	2		1											NATIONAL
STEEL									1
ANTIMONY									3
IRIDIUM			1		2
BRONZE			1	1								1
CALCIUM			1	1								1	1
BARIUM			1	1								1	1
SULPHUR			1						1			1	1
CHALK				1								1	1
CLAY			1	1								1	1
CARBON				1								1	1
SPELTER						1					1	1	1
POTASH						1					1	1	1
GLUCINIUM			1			1					1	1	1
WOLFRAM								1
PLATINIUM										3				zničeny
PEWTER								2
BAUXITE								1				1	1
EMBASSY								?
celkem	3	2	8	4	2	3		3	5	3	3	10	9

Poznámka: a - pouze vysílač, b - celá stanice, c - pouze přijímač

Žádný ze starých výsadků vysazených na území Čech válku nepřečkal (beze ztrát přečkal pouze PLATINIUM-PEWTER, vysazený až v únoru 1945, a BAUXITE z března 1945), na Moravě přečkaly části výsadku CARBON, POTASH, SPELTER, CALCIUM, WOLFRAM; beze ztrát přežil pouze CLAY a TUNGSTEN.

Ztráty výsadků byly způsobeny především konfidentskými sítěmi gestapa, v nichž zvláště tragickou roli sehráli příslušníci výsadků, kteří s ním aktivně spolupracovali (Čurda, Horák, Gerik a další). Osudy britských výsadků jsou rozsáhle zpracovány jak v historických studiích, tak v literatuře faktu.

Taktika agenturního spojení Vojenské rádiové ústředny a britské SOE

Na tragédiích domácího odboje a na neúspěších výsadků uskutečněných do roku 1943 se podílela i taktika nasazení a provozu agenturních stanic. Původní rádiový provoz vycházel ze spojovacího řádu čs. armády, který byl koncipován pro spojení polních armád, ale pro agenturní spojení byl nevhodný: značnou část vojenské rádiové komunikace tvořily tzv. služební údaje (navazování spojení, zprávy o slyšitelnosti, nabídka a potvrzování telegramů, domlouvání relací, ukončení spojení) a spojení trvala až několik hodin.

Autorem plánu spojení byl npor. pěchoty Stuchlý, velitel VRÚ.

Spojovací plány skupin SILVER-A, SILVER-B a ZINC byly velmi jednoduché, obsahovaly pouze nejnutnější provozní údaje. Např. v plánu spojení pro výsadek SILVER-A jsou uvedena smluvená označení přidělených kmitočtů (A: 3105, D:3373, H: 7248, R: 7278) a obdobně byly označeny kmitočty ústředny (např. 17:3870). Volací znak se tvořil z kombinace tří písmen určeného slova (např. Centrála vybírala ze slova ANGLIE, LIBUŠE ze slova NÁROD, BARBORA z výroku PRAVDA VÍTEZÍ apod.), volací znak se měnil pouze při přechodu na jiný kmitočet. Použitá šifra - šifrování pomocí dvojí transpozice - byla velmi zranitelná. Nebyly dodržovány základní zásady rádiového utajení (byl udržován dlouhodobý provoz z jednoho místa na jednom kmitočtu, šifrový klíc byl předáván rádiem pomocí staré šifry, radiostanice mohly vysílat na omezeném počtu kmitočtů - např. stanice LIBUŠE měla přiděleny pouze 4 krystaly, LÍDA 8 krystalů).

Odborníci ze SOE vícekrát upozorňovali na nedostatky v plánech spojení a ve spojovací taktice. Výhrady měli i k zásadám utajení: Britové považovali za nepřijatelné, aby radiotelegrafisté budoucích výsadků před odletem praktikovali na rádiové ústředně, kde měli možnost se seznámit s celkovou organizací spojovacích sítí československé zpravodajské služby. (Mezi jinými pracoval na VRÚ od 7.2. do 20.2.1942 i svob.Gerik, jenž se po vysazení dal k dispozici gestapu a aktivně odhaloval příslušníky výsadků.) Vedení zpravodajského odboru se snažilo námitky Britů zlehčovat a v období první a druhé vlny výsadku se jimi řídilo jen zčásti.

Československá zpravodajská služba v Anglii měla suverénní postavení. Podobně jako polská služba používala vlastní rádiovou ústřednu, měla nezávislou organizaci rádiového spojení a používala vlastní šifru. Anglická strana jí zajišťovala pouze vojenský výcvik, technické vybavení a transport. Organizace spojení a komunikační praxe našich výsadků kontrastuje s řízením rádiové komunikace odbojových organizací ve Francii, Belgii a Norsku.

Většina odbojových organizací řízených z Británie byla podřízena Britům. Britská organizace SOE (Special Operations Executive, zpravodajská a sabotážní organizace působící za války) odpovídala za materiální vybavení, výcvik a řízení hnutí odporu v oblastech obsazených německými jednotkami. SOE spadala pod ministerstvo války a byla rozdělena na sekce (operační oblasti) podle jednotlivých okupovaných zemí (např. sekce RF - francouzská, T - belgická, N - holandská, H - iberský poloostrov a španělské Maroko, X - německá). SOE spojovala tradiční zpravodajské metody se subverzemi, podvracením a záškodnickými metodami. Výsadky vysílané SOE byly plně podřízeny SOE. SOE též zajišťovala rádiový výcvik, výstroj rádiovým materiálem a organizovala rádiové spojení. Po porážce Francie pracovaly po celý rok 1941 na území Francie pouze dvě stanice. Spojení bylo těžkopádné, spojovací procedury obdobné vojenským, přístroje těžké a obtížně přenosné. Na území Nizozemska se podařilo německému funkabwehru odhalit agenturní stanici a nasadit ji do rádiové protihry SEVERNÍ PÓL. Tato protihra způsobila nizozemskému odboji vážné ztráty. Na vysoké ztráty způsobené likvidací agenturních stanic německou rádiovou kontrarozvědkou v letech 1941 - 42 reagovali koncem roku 1942 specialisté SOE tím, že zavedli nový komunikační systém:

• Byl změněn systém šifrování. Namísto dvojité transpoziční šifry, kterou bylo možné po delším používání rozluštit, byla zavedena matematicky neluštitelná šifra (šifrové bloky pro jedno použití).
• Byly opuštěny dosavadní identifikační znaky operátorů (zašifrovaný podpis operátora na začátku a na konci depeše), jejichž používání bylo komplikované a při nízké odolnosti dosavadní šifry kontraproduktivní. Namísto toho byl vložen podpis operátora přímo do textu. Byly používány dva podpisy: jeden z nich byl použit jako pojistka pro případ vysílání pod dohledem. Autenticita operátora se nepotvrzovala smluveným slovem, ale analýzou klíčování. "Rukopis" rádiových operátorů se pravidelně porovnával se záznamem klíčování odebraným před odletem. Tento systém identifikace byl účinný.
• Byla změněna taktika spojení. Operátor byl vybaven třemi krystaly, vysílal naslepo, na přidělených kmitočtech, měl k dispozici časová okna, v nichž předával telegramy bez navazování spojení a bez potvrzování. Délka provozu byla striktně omezena na 5 minut. Telegramy byly potvrzovány centrálou jednostranným spojením ve stanovenou dobu v noci.
• V případě potřeby vyslat naléhavou zprávu mohl operátor vysílat na nouzovém kmitočtu s použitím nejnutnějších kódů pro navázání spojení a potvrzení předaného telegramu.
• Stejný volací znak a stejný pracovní kmitočet používaly různé odbojové skupiny vysílající z různých míst, rozlišovaly se pouze tím, že vysílaly v různou vysílací dobu (používaly různá časová okna).
• Byl používán "elektronický deštník". Každý typ agenturního vysílače má svůj charakteristický tón (daný různou konstrukcí, a především tím, jak se šetří na rozměrných filtračních obvodech zdroje vysílače). Vysílače byly před nasazením v Evropě používány v identickém provozu z území Británie (používaly se stejné kmitočty, stejné volací znaky). Německá obrana po zaměření místa vysílání mimo území Říše přestala věnovat těmto vysílačům pozornost, takže vysílače byly na nějaký čas po nasazení v bezpečí.
• Byly vyvinuty nové radiostanice (menší, méně nápadné a výkonnější).
• Bylo instalováno více stanic, než bylo operátorů. Nestěhovaly se stanice, ale operátoři.

Autonomní postavení československé zpravodajské služby v Londýně mělo paradoxně i negativní důsledky: Čs. zpravodajská služba se nemusela podřizovat profesionálnějšímu systému SOE a byla do značné míry izolována od jejích bohatých zkušeností. Záleželo pouze na dobré vůli a na pochopení velení zpravodajského odboru, zda budou přijaty rady a kritické připomínky britských specialistů.

V polovině roku 1942 převzal velení VRÚ škpt. telegrafního vojska Gold. Po zastavení výsadků do protektorátu měl nový velitel dostatek času, aby modifikoval systém spojení. Počátkem roku 1944 vstoupil v platnost nový systém plánování rádiového provozu. Spojovací plán již představoval nekolikastránkový dokument, jímž se stanovily kmitočty, volací znaky, časy vymezené pro relace v prvním údobí po vysazení určené k navázání spojení. Byly stanoveny tabulky pro určování data, času a kmitočtu pro příští spojení, platné pro období po navázání prvního spojení. Zvýšená pozornost byla věnována opatřením odhalujícím vysílání pod donucením (rádiovou protihru). Tyto pojistky byly pozměňovány pro každý výsadek. Při dobré slyšitelnosti se vysílalo bez volacích znaků a některé výsadky vysílaly bez současného potvrzování ústřednou (naslepo). Mezinárodní Q-kódy, standardně používané v mezinárodním provozu, dostaly odlišný význam a byly doplněny smluvenými výrazy. Ztráty vzniklé odhalením výsadku technickými prostředky v období let 1944/45 ve srovnání se ztrátami v předchozích letech i ve srovnání se ztrátami sovětských výsadků výrazně poklesly

Sovětská zpravodajská činnost na území ČSR

Sověti organizovali zpravodajskou činnost v zahraničí již od Říjnové revoluce. Působili po linii vojenské zpravodajské služby (GRU) a po linii státní bezpečnosti (NKVD); ze SSSR zpravodajsky působila i Kominterna, která vytvářela vedle struktur legálních politických stran i struktury budované ke zpravodajským účelům a k předpokládanému převzetí moci.

Na rozdíl od úplných informací o výsadcích z Británie jsou dostupné pouze informace o těch aktivitách sovětských zpravodajských služeb, které byly odhaleny německými bezpečnostními službami. Nejsou dostupné informace o válečném působení NKVD a Kominterny na našem území. Výsadky ze SSSR nesouvisely s čs. zahraniční armádou působící v rámci Rudé armády.

V době před napadením SSSR působila v Praze agenturní stanice udržující spojení mezi ilegálním ÚV KSČ a moskevskou emigrací. Stanice působila až do začátku roku 1941, kdy byla odhalena a byla zahájena rádiová protihra, která měla pomoci proniknout do odbojových skupin. Protihra nebyla úspěšná a skončila v dubnu 1941.

Vojenská zpravodajská činnost před napadením SSSR byla řízena ze sovětské obchodní mise v Praze. Zpravodajské materiály byly odesílány komunikačními kanály mise. Pro případ válečného střetu bylo připraveno rádiové spojení, které měla zajišťovat pomocí dvou stanic zpravodajská skupina pod vedením mjr.Jedličky. Skupina byla řízena sektorem Střední Evropa zpravodajské služby Rudé armády (GRU).

Po napadení SSSR byly aktivovány sovětské agenturní stanice vysílající na okupovaných územích. V Praze zahájily činnost dvě agenturní stanice zpravodajské skupiny mjr.Jedličky pod volacím znakem HAR, avšak již v říjnu 1941 byla skupina pozatýkána a agenturní stanice zlikvidovány. Obnovit ztracené spojení měl belgický rezident Kent (npor. Sukulov-Gurevič) v říjnu 1941, avšak záměr vybudovat síť vysílačů působících v Praze, v okolí Prahy, v Plzni a v Brně, se nepodařilo uskutečnit.

K obnově vojenské zpravodajské sítě působící na území protektorátu byly od roku 1942 připravovány ve zpravodajském středisku u Moskvy většinou dvoučlenné výsadky (rezident a rádiový operátor). Každý z nich měl používat svou osobní šifru. Výsadky měly být vybaveny agenturní stanicí TENZOR, SEWER a NABLA.

Sovětská služba postrádala aktuální informace o poměrech v protektorátu a chyběly jí i hlubší znalosti taktiky a možností funkabwehru. Záhy po útoku na SSSR německé bezpečnostní orgány odhalily sovětskou rezidenturu v Krakově a podařilo se jim získat rezidenta Wladka ke spolupráci. Zorganizovali rádiovou protihru RUŽOVÝ KAVALÍR, s jejíž pomocí měli možnost kontrolovat budoucí zpravodajské výsadky. Gestapo vybudovalo síť kontaktních míst pro budoucí výsadky v oblasti Krakova a Zakopaného. Na těchto adresách skončila i řada sovětských výsadků vysílaných do československého prostoru.

• V druhé polovině března 1943 se podařilo gestapu vylákat do prostoru Jordanów v Polsku výsadek složený z rezidenta Hegena a operátorky Cieslové, likvidovat jej a donutit Cieslovou k rádiové protihře pod názvem ČERVENÁ KARKULKA. GRU nepočítalo s možností, že by mohly být výsadky donuceny k rádiovým protihrám, a proto ani spojovací plány nebyly pro tuto možnost vybaveny bezpečnostními pojistkami. Protihra byla úspěšná a byla ukončena až v březnu 1945.
• Podobně skončila první skupina určená pro český prostor. Byla složena z rezidenta Szinaye a operátora Janka. Skupina byla vysazena do prostoru Sandoměř v Polsku ve druhé polovině března 1943, záhy po vysazení zatčena a donucena k protihře pod názvem PURPUR. Tato protihra skončila v září 1944 po útěku Szinaye po jeho opětovném zatčení a zastřelení.
• Výsadek Paltschik (rezident) - Langer (operátor) byl vysazen 24.března 1943 v prostoru Východního Pruska, záhy byl zatčen a donucen k protihře pod krycím názvem LEV. Protihra skončila až v květnu 1945.Skupina rezidenta Krechla s operátorem Sasákem byla vysazena 27.dubna 1943 v okrese Lublin a zatčena na kontaktní adrese v Zakopaném počátkem května 1943. Záhy byla zahájena protihra pod názvem ŽEZLO. Protihra byla ukončena až v polovině března 1945.
• V květnu 1943 padli do pasti v Zakopaném rezident Haken s operátorem Hruškou. I tato skupina byla donucena k protihře. Ta probíhala pod názvem RÍŠSKÉ JABLKO až do dubna 1945.
• Teprve výsadku Vetiška - Klein z 18.3.1943 se podařilo úspěšně projít Polskem a v květnu 1943 navázat spojení s ilegálním vedením KSČ.
• Podobne uspěl výsadek Procházka - Vohradník, vyslaný se stejným úkolem.

Výsadky byly vysílány do protektorátu nedostatečně připravené, často na adresy již zatčených prostředníků a s doklady zpracovanými podle pokynů odeslaných v rádiových protihrách organizovaných gestapem tak, aby je mohla kterákoliv policejní kontrola rychle identifikovat jako sovětské parašutisty. Rádiové protihry pomáhaly dezinformovat sovětskou zpravodajskou službu a neutralizovat řadu výsadků již krátce po seskoku.

Rádiové spojení sovětských armádních výsadků

V roce 1944 započalo sovětské velení vysílat větší výsadky určené k budování partyzánských oddílů:

• Výsadek Jermak ze 30.9.1944 složený z patnácti vojáků působil v oblasti Drahanské vrchoviny.
• Výsadek sedmnáctičlenné skupiny nesoucí jméno Jana Koziny vysazený 16.10.1944 se dostal místo na Šumavu do prostoru Loun. Odtud se probil se ztrátami na Českomoravskou vrchovinu.
• Podobný osud potkal patnáctičlennou skupinu Dr. Miroslav Tyrš, která po přistání 24.10.1944 se stáhla se ztrátami na Moravu.
• Pouze oddíl Mistr Jan Hus, který seskočil 26.10.1944, se udržel v Čechách v oblasti Lichnice.
• V prosinci byl vysazen do prostoru Liptál sedmičlenný výsadek operující pod názvem Luč. Přes komplikace při přistání se výsadek uchytil a počátkem roku navázal z Liptálu spojení s centrálou. Výsadek byl po krátké době oslaben ztrátami a posléze rozptýlen.

Počátkem roku 1945 se Morava a východní Čechy dostaly do operačního prostoru blížící se fronty. Od února 1945 byly do tohoto prostoru vysílány výsadky dálkového průzkumu 4. ukrajinského frontu.

• Na Chrudimsku 25.2.1945 vysazený sedmičlenný výsadek plnil zpravodajské úkoly pro 4.ukrajinský front. Jeho dvě stanice byly zaměřeny pomocí goniometrů instalovaných na letadlech Fi 156 Storch startujících z letiště v Chocni. Dne 30.4. téhož roku podnikli partyzáni výpad na toto letiště a podařilo se jim dvě letadla zničit.
• Sedmičlenný výsadek Orel z 25.2.1945 se napojil na domácí odboj a záhy předával pomocí dvou stanic zpravodajské informace. Dlouhá vysílání na stejném kmitočtu byla již dne 5.4.1945 zaměřena, avšak útok zatýkací jednotky byl odražen. Tento výsadek předal do konce války na 450 telegramů.
• Dne 25.3.1945 přistál u Ledče nad Sázavou patnáctičlenný výsadek, jehož operační oblastí bylo Kamenicko. Skupina úspěšně působila až do konce války.
• Ve stejný den vyskočil výsadek v prostoru Chlumce nad Cidlinou. Jeho 15 příslušníků působilo na Českomoravské vrchovině do konce války.
• Dne 26.3.45 byla vysazena čtyrčlenná zpravodajská skupina, po seskoku v prostoru Horákova byla rozptýlena. Radista skupiny našel pomoc u místních a již po několika dnech z Horákova vysílal. Po týdenním vysílání byl zaměřen, avšak podařilo se jej přesunout dříve, než mohl být zatčen.
• Dvojice zpravodajců (Czech, Zujkiewicz) seskočila 26.3.1945 u Nechanic, odkud se přesunula do Zbraslavi. Vysílání této dvojice bylo rychle zaměřeno a již 3. 4. byli oba spolu s majitelem domku, z něhož vysílali, zatčeni.
• V době od 25.3.1945 do začátku dubna byla vysazena řada dalších výsadků - jako Grom, Priboj, Sever, Škval, Uragan 2, Praga, a jako poslední devítičlenná skupina Smrt fašismu.

Německá rádiová kontrarozvědka (funkabwehr)

Německé rádiové služby vznikly již v období 1.světové války. Monitorováním vojenských vysílačů nepřátelských armád, dešifrováním zpráv, určováním polohy a sledováním změn dislokace se zabývaly tisíce vojáků a důstojníků. Během války byly získány a soustředěny poznatky o zaměřování a byla vyvinuta řada technických prostředků, které byly používány ještě ve třicátých letech.

Na provoz vnitrostátních německých rádiových vysílačů dohlížel od roku 1922 Telegraphen-technische Reichsamt (TRA) kontrolující dodržování přidělených kmitočtů, kvalitu modulace a dodržování provozní disciplíny. V roce 1928 bylo v Berlíně-Tempelhofu v nově zřízeném Reichspost-Zentralamtes otevřeno oddělení rádiového dozoru (Funkuberwachung), které bylo v roce 1934 vybaveno šesti novými kontrolními středisky a za 2.světové války dalšími třemi centrálními a padesáti místními středisky kontrolujícími provoz okolo 100 000 vysílačů.

Zvláštní problém představovaly nepovolené vysílače pracující na území Německa. Pátráním po těchto vysílačích se zprvu zabývalo oddělení funkwesen při velitelství Wehrmacht-Nachrichten-Verbindungen při velitelství wehrmachtu (OKW). Byla vybudována monitorovací střediska a zřízeny mobilní roty (Funkuberwachungs Kompanien) vybavené dohledávací technikou (mobilními zaměřovači určenými k pátrání v oblasti přízemní vlny). Po převzetí moci NSDAP byla sledováním nepovolených vysílačů pověřena policie. V roce 1937 byl přijat zákon, podle něhož byl za pátrání po nepovolených vysílačích odpovědný hlavní úřad pořádkové policie, jehož oddělení "Nachrichtenwesen" byla podřízena monitorovací a zaměřovací střediska (Funkmesstellen) a mobilní pátrací jednotky. Personál Funkabwehru - rádiové kontrarozvědky - tvořil pluk pořádkové policie odpovědný za provoz velkých odposlechových středisek, za síť stacionárních zaměřovačů, za organizaci, výstroj a výcvik rádiových jednotek pořádkové policie dislokovaných na okupovaných územích a za propojení centrálních pracovišť s dislokovanými pracovišti. Centrála služby byla v Berlíně-Spandau (Funkmessleitstelle Berlin-Spandau). Činnost oddělení byla pod přímou kontrolou říšského bezpečnostního hlavního úřadu (Reichssicherheits- Hauptamt - RSHA), jehož oddělení B-Funkdienst oficiálně dohlíželo na "pozorování nepřátelských zpravodajských služeb". Za bezpečnost území pod vojenskou správou zůstala i nadále odpovědná armáda.

 

Stacionární zaměřovač ADCOCK

Vnitřek zaměřovacího vozu

Opaskový zaměřovač

Příslušenství opaskového zaměřovače

Technika používaná funkabwehrem byla na špičkové úrovni. Byly používány stacionární zaměřovače Adcock, mobilní zaměřovače instalované v rádiových vozech, mobilní zaměřovače skrytě instalované v osobních vozech, opaskové zaměřovače, nahrávací technika a celá řada přijímačů - od jednoduchých přehledových až po špičkové komunikační. Odborná úroveň služby byla vysoká. Směrnice z té doby (např. předpis o zaměřování Die Funkpeilung der kurzen Wellen) by ani dnes nemohly být zpracovány lépe. Přesto odhalování vysílajících agenturních stanic technickými prostředky bylo velmi náročné a zdlouhavé. Proto působily jednotky funkabwehru v úzké součinnosti s místními úřadovnami IV.oddělení hlavní bezpečnostní správy (gestapem). Ke zneškodnění agenturní stanice bylo nutné zabezpečit řadu činností:

• Zjištění stanice. V monitorovacích střediscích byl organizován stálý odposlech krátkých vln. Směny rádiových operátorů monitorovaly rádiový provoz a vyhledávaly neznámé stanice. Každý z operátorů měl přidělen kmitočtový rozsah, na němž podle volacích znaků, způsobu vysílání a charakteru signálu vyhledával podezřelé stanice. Do roku 1942 byly k odposlechu používány citlivé komunikační přijímače, později i panoramatické přijímače. Při záchytu neznámé stanice byl ohlášen její kmitočet do sítě stacionárních zaměřovačů. O tom, zda podezřelá stanice pracuje na říšském území, rozhodovalo zaměření stacionárními zaměřovači. Zaměřování zajišťovala sít stacionárních zaměřovačů typu ADCOCK umístěných ve střediscích v Berlíně, Norimberku, Kielu, Lipsku, Gdaňsku, Augsburku a v Brestu. Zaměřovač ADCOCK pracuje na principu zjišťování fázového rozdílu signálu dopadajícího na antény různě orientované k vysílači. Zaměřovač tvoří pole vertikálních antén rozložených pravidelně v konstantních vzdálenostech po obvodu kruhu o poloměru až desítek metrů. Signály z antén jsou přivedeny do goniometru umístěného spolu s přijímačem a vyhodnocovacím zařízením ve středu anténního kruhu. Goniometr obsahuje stacionární cívky, které jsou orientované vůči středu přístroje shodně s polohou antén a jsou těmito anténami napájené. Stacionární cívky vytvářejí složené magnetické pole, v jehož středu je umístěna otočná cívka v níž se indukuje signál složený ze signálu jednotlivých antén. Otáčením cívky lze nalézt polohu, v níž je síla signálu nejmenší. Stupnice natočení cívky indikuje směr přicházejícího signálu.
• Základní zaměření stanice (zaměření v oblasti prostorové vlny). Po obdržení příkazu k zaměření naladily obsluhy zaměřovačů přijímače na požadovaný kmitočet a zaměřily směr přicházejícího signálu. Informace o směrech zaměřených jednotlivými zaměřovači byly předány zpět do centrály a vyhodnoceny analytiky. Po vyhodnocení byl vyhlášen poplach ve služebně, na jejímž území byla stanice zaměřena. Příklad základního vyhodnocení polohy vysílače je na dále uvedeném obrázku (převzato z Lorraine: The Arms and Techniques of the Resistence).
• Zaměření místa vysílání. Místně příslušná služebna převzala informace o podezřelé stanici a vyhlásila pátrání. Pátrací jednotka převzala trvalý dohled nad zjištěným kmitočtem a vyslala do průsečíku zaměření pátrací vozy. Pátrací vozy byly vybaveny otočnými rámovými anténami, vhodnými pro zaměřování v oblasti přízemní vlny (pri natočení rámu antény do směru signálu je síla signálu nejmenší). Obsluha určovala směr signálu otáčením rámu. Zaměřovací vozy byly v rádiovém spojení a za jízdy byla vyhodnocována poloha vysílače. Zaměřením signálu stacionárními zaměřovači ADCOCK bylo možné vymezit oblast vysílání s přesností několika desítek km. K úspěšnému zaměření místa vysílání bylo třeba buď aby vysílač vysílal delší dobu, nebo aby zaměřovací vozy zůstaly v oblasti povrchové vlny a čekaly na další vysílání. Postupným zaměřováním a přibližováním zaměřovacích vozů byla upřesňována poloha agenturního vysílače.
• Nejobtížnější fází pátrání je dohledání polohy vysílače v hustě obydlených místech. Dohledávání domu a bytu, z nějž se vysílalo, zajišťovaly hlídky pěších pátračů vybavené zaměřovacím přijímačem upevněným pod oděvem. Přijímací anténa byla protažena rukávem a síla signálu se odečítala z měřicího přístroje imitujícího náramkové hodinky.
• Akce funkabwehru probíhaly v těsné spolupráci s gestapem. I když nebylo konečné dohledání úspěšné, mohl funkabwehr poskytnout gestapu informaci, na jejímž základě mohlo být upřesnění místa uskutečněno pomocí sítě konfidentů. Na druhé straně funkabwehr prověřoval agenturní signály o podezření z provozu agenturního vysílače získané gestapem. Společné akce řídilo gestapo, které rozhodovalo, ve kterém okamžiku má dojít k zatčení. Spolu s gestapem funkabwehr zajišťoval rádiové protihry.
• Místní služebna trvale monitorovala kmitočty agenturních stanic zaměřených do oblasti její působnosti, dokumentovala zachycenou rádiovou korespondenci a dešifrovala obsah zachycených telegramů.

 

První zaměření stacionárními zaměřovači

Postupná zaměřování pátracími skupinami: a) první zaměření mobilními zaměřovači, b) upřesněné zaměření, c) dohledání domu pěšími pátrači.

Tato taktika funkabwehru byla účinná v prvních válečných letech, kdy byly odbojové a zpravodajské agenturní vysílače zpravidla obsluhovány operátory nevyškolenými v taktice agenturního spojení. Příkladem úspěchu z této doby byla likvidace vysílačů Sparty I a Sparty II (zvláště pak vysílače odhaleného v jinonickém akcízu).

V letech 1942 - 43 se mění i výbava a taktika funkabwehru. První válečná léta ukázala, že odhalování a likvidace agenturních vysílačů bylo úspěšné pouze v případech, kdy se dlouhou dobu vysílalo z jednoho místa na stejném kmitočtu a kdy nebyly důsledně respektovány zásady taktiky provozu agenturních stanic. K tomu na počátku války docházelo často - radiostanice byly rozměrné, často amatérsky zhotovené, nevhodné k nepozorovanému přesunu na jiné místo; obsluhu tvořili bývalí vojenští operátoři, kteří nebyli vyškoleni v taktice provozu agenturních stanic. S prvními výsadky na území obsazená německou armádou se však stav výzbroje a přípravy operátorů výrazně zlepšoval. Funkabwehr zavedl řadu technických a organizačních zlepšení, která vedla k radikálnímu zkrácení doby potřebné od zjištění podezřelého vysílání k výjezdu pátračů do zaměřené oblasti:

• Pomocí panoramatických přijímačů se zkracovala doba potřebná ke zjištění počátku vysílání nové stanice. Zavedením panoramatických přijímačů do odposlechových center se změnil způsob monitorování. Panoramatické přijímače zobrazují rádiové signály rozmítané na obrazovce v šířce pásma až stovek kHz. Signály se objevují a obrazovce jako svislé čárky vystupující ze šumu. Obsluha přijímače mohla opticky zaznamenat začátek vysílání a naladěním se na stanici mohla sluchem posoudit, zda jde o podezřelou stanici. Krátkovlnné pásmo monitorovalo ve více střediscích až několik stovek operátorů, kteří pouze pátrali po nových signálech. Jakmile byl objeven nový signál, ohlásila obsluha panoramatického přijímače jeho kmitočet. Hlášení odešlo do sousedního sálu, kde byla stanice identifikována.
• Sousední sál byl specializován na monitorování kmitočtů používaných agenturními stanicemi. Byla zde zaznamenávána veškerá agenturní komunikace a byly vyhodnocovány oblasti zaměření. Obsluha převzala údaj o kmitočtu a naladila na něj komunikační přijímač s připojeným záznamovým magnetofonem určeným k pozdější provozní a obsahové analýze. Při zjištění neznámé či agenturní stanice byl vyslán příkaz k zaměření.
• Obsluha zaměřovačů po obdržení příkazu k zaměření naladila zaměřovače, které automaticky zaměřily azimut signálu. Zaměřený azimut byl ohlášen zpět do centra.
• V centru byl vyhodnocen průsečík zaměření. Pokud se nalézal na říšském území, byl v příslušné operační oblasti vyhlášen poplach.
• Operační oblast převzala údaje, vyhlásila poplach a vyslala do zaměřeného průsečíku mobilní pátrací jednotku.
• Kryptoanalytici centrály převzali záznam telegramu odeslaných operátorem k posouzení, zda je použitá šifra luštitelná. Jestliže ano, pak doporučili, aby nebylo proti agenturní stanici zasahováno a aby byla stanice ponechána až do rozhodnutí gestapa pod podrobným dohledem.

Za rádiovou ochranu území protektorátu odpovídala Funkmesstelle Süd-Ost Prag (zaměřovací oblast jihovýchod) se sídly v Praze (Ústav zchudlých šlechtičen na Pražském hradě) a v Brně. Služebna úzce spolupracovala se IV.referátem gestapa - boj proti parašutistům. Personál služebny tvořilo kolem šedesáti policistů. Úkolem pražské centrály bylo:

• Monitorování přidělených kmitočtových rozsahů a kmitočtů používaných zpravodajskými agenturami.
• Záznam a dokumentace přijatých telegramů.
• Zaměřování v prostoru přízemní vlny a pátrání po operátorech.
• Převzetí zajištěných agenturních stanic a komunikační dokumentace a udržování klamných spojení se zahraničím (rádiové protihry).
• Spoluúčast na výsleších zatčených operátorů s cílem prohloubit znalosti o organizaci agenturního spojení a o taktice rádiového provozu.

Likvidace agenturní stanice probíhala v součinnosti s příslušným referátem gestapa a pod jeho řízením; příslušníci pořádkové policie sami nesměli zasahovat, zatýkání zabezpečovalo gestapo.

Způsob spolupráce dokumentuje případ "Albrechtice" - agenturní stanice obsluhované rádiovým operátorem Procházkou ze sovětského výsadku. V létě 1944 byl zaměřen agenturní vysílač do prostoru Rozsoch u Bystřice nad Pernštejnem. Agentura gestapa nepřinesla z tohoto prostoru žádné informace, proto gestapo rozhodlo o likvidaci stanice technickými prostředky. Pátrací skupina během následujících nocí upřesnila místo vysílání do obce Albrechtice. V noci 15.července se uskutečnila zatýkací akce. Byl zaměřen dům, z něhož se vysílalo. Operátor Procházka pracoval bez zajištění a o přítomnosti gestapa se dozvěděl teprve až když gestapo násilně pronikalo do domu. Procházkovi se ještě podařilo zničit stanici a dokumenty, prostřílet se a spolu s přechovávatelem zmizet ve tmě.

Nejúspěšnější - přímo čítankovou akcí likvidace partyzánské skupiny prostředky funkabwehru byla likvidace štábu brigády Mistr Jan Hus. Postupným zaměřováním mobilní pátrací skupiny se podařilo upřesnit prostor vysílání k obci Leškovice ve východních Čechách. Dne 26.března 1945 byl odhalen štáb brigády a v nerovném boji s protipartizánskou jednotkou byl likvidován.

S přibližující se frontou se radiokontrarozvědné činnosti účastnily i armádní jednotky. Jednalo se o jednotky určené pro boj proti partyzánům podřízené velitelství pro ochranu týlu. Tyto jednotky úzce spolupracovaly s funkabwehrem, jejich velitelství pro oblast protektorátu bylo v Litoměřicích.

Poslední měsíce války vysílalo tolik agenturních vysílačů strategického průzkumu a partyzánských skupin, že již funkabwehr rezignoval na dohledávání stanic v nepřístupném hornatém terénu a soustředil se pouze na pátrání ve městech. Poslední vysílačky, které byly za války odhaleny, likvidovalo gestapo v Nechanicích dne 3.4.1945 (zatčen ruský parašutista Suliga vysílající z domku rodiny Hluchých) a 2.5.1945 v Praze-Kačerově (Pičkarova vysílačka pracující pro sovětský výsadek). V květnovém povstání byla pražská služebna funkabwehru obsazena a dochovala se fotografie s ukořistěnými agenturními vysílači povalujícími se před Ústavem šlechtičen.

 

Stanice SSP-1-D používaná US zpravodajskou sítí	MARK VII.
Sovětský mobilní zaměřovač RP-4	US stanice RT/R/P-6
Německá stanice Gehlenovy rozvědky	Sovětský opaskový zaměřovač

Agenturní stanice používané za 2.světové války na území ČSR

Během války se na území ČSR vyskytovaly agenturní stanice domácího původu zhotovené svépomocí, stanice britského původu, stanice zhotovené pracovníky Vojenské rádiové ústředny v Anglii (české stanice), stanice zhotovené v polské exilové továrně v Anglii a sovětské agenturní stanice (zčásti vyrobené podle americké dokumentace).

Stanice zhotovené svépomocí byly složeny z profesionálních či radioamatérských přijímačů a z amatérsky zhotovených vysílaček v kufříkovém nebo stojanovém provedení. Každá z nich byla individuálním dílem jak v zapojení, tak v konstrukčním provedení. Patřily k nim stanice Obrany národa a většina stanic Sparta I a Sparta II.

Stanice britského původu. V úhrnu byly paradesantní skupiny vyslané z Londýna vybaveny třemi vysílači Mark II, dvěma přijímači Mark III, osmi soupravami Mark V, sedmi přijímači Mark V, třemi soupravami Mark VII a pěti soupravami Mark XV. Přijímače byly přímozesilující. V označení 0-V-1 šlo o přijímače složené ze zpětnovazebního detektoru a z nízkofrekvenčního zesilovače; přijímače označené 1-V-1 byly složeny z vysokofrekvenčního neladěného předzesilovače, zpětnovazebního detektoru a nízkofrekvenčního zesilovače. Ke konci války se začaly používat superhety. Vysílače byly konstruovány v zapojení "krystalem řízený oscilátor", v některých případech doplněný výkonovým stupněm; vysílač Mark VII byl zapojen jako sólo oscilátor (souvisle laditelný na jakýkoliv kmitočet v pracovním rozsahu). Dalšími dodávanými přístroji byly pozemní vysílače EUREKA určené k navádění výsadku pomocí impulsů vysílaných v pásmu velmi krátkých vln a VKV stanice S-PHONE sloužící k fonickému spojení s přibližujícím se letadlem.

Přístroje vyráběné v polské továrně na území Británie. Zprvu byly konstruovány jednoduché přijímače (obdoba britských), vysílače byly zapojeny jako sólooscilátory. Přijímač OP-3 byl již osazen miniaturními elektronkami. Bylo nasazeno osm přístrojů B2, jeden přístroj A2 a deset přijímačů AP5. Později vyráběné přístroje (zvláště transceiver B.P.3 a A.P.4) byly považovány za špičkové výrobky své doby jak pro moderní obvodové pojetí, tak pro kompaktní provedení a důkladné zpracování. Přijímače již byly typu superhet.

Přístroje vyráběné čs. vojenskou rádiovou ústřednou. Vysílač ŠIMANDL byl zapojen jako krystalem řízený oscilátor se dvěma stupni zesílení, s možností pracovat se sníženým výkonem. Vážil včetně vestaveného síťového zdroje 12 kg. Přijímač MARJÁNKA byl zapojen jako moderní komunikační superhet. Některé výsadky byly vybaveny stavebnicí NK 1 (NOUZOVÝ KRYSTAL), z níž bylo možné zhotovit jednoduchý krystalem řízený vysílač o výkonu až 20 W. Volně uložené součástky sloužily k sestavení jednoduchého vysílače s jednou nebo dvěma elektronkami 6L6. Stavebnice dále obsahovala odpory, kondenzátory, vysokofrekvenční tlumivky, montážní materiál, měřicí přístroj a pro každý výsadek krystal se specifickým kmitočtem. Bylo nasazeno sedmnáct vysílačů, deset přijímačů a poskytnuto deset stavebnic.

Sovětské agenturní stanice TENZOR a NABLA byly vyráběny podle americké dokumentace. Byla to ze sítě napájená zařízení s přímozesilujícími přijímači se zpětnou vazbou a dvoustupňovými vysílači, jejichž kmitočet byl stabilizován křemennými výbrusy. Bateriové zařízení SEWER (též: SEVER, SEVERKA) bylo nasazováno pro spojení s jednotkami operujícími v blízkosti fronty, podobně jako další radiostanice výsadku strategického průzkumu Rudé armády sovětské provenience.

Pojetí a provedení agenturních stanic zaznamenalo během války pozoruhodný rozvoj. První zařízení se příliš nelišila od amatérských radiostanic - jednoduché přímozesilující přijímače nebyly ani příliš citlivé, ani stabilní, použité součástky (zvláště elektronky) byly běžné přijímačové typy, nepříliš spolehlivé, křehké a rozměrné. Přijímače a vysílače tvořily nezávislé jednotky, takže bylo nutné používat separátní přijímací a vysílací antény, což ztěžovalo instalaci stanice v podmínkách, kdy každá minuta zdržení mohla vést k likvidaci stanice. Přístroje byly uloženy do těžkých, rozměrných a nápadných, zpravidla dřevěných kufrů, jejichž přenášení do nového stanoviště představovalo vysoké nebezpečí prozrazení. Ke konci války se již používaly kompaktní transceivery (přijímač s vysílačem v jedné skříňce využívající některé obvody a části jak pro příjem, tak pro vysílání) osazené speciálními součástkami. Byla opuštěna koncepce přímozesilujících přijímačů a agenturní přijímače se začaly blížit svým pojetím velkým profesionálním komunikačním přijímačům, avšak v miniaturním provedení. Zapojené jako superhet získaly vyšší citlivost, stabilitu a umožňovaly přesnější nastavení přijímaného kmitočtu. Křehké předválečné elektronky byly nahrazovány moderními robustními kovovými elektronkami o menších rozměrech a s větším zesílením.

Zařízení byla doplněna řadou provozních zlepšení (možnost příposlechu vlastního telegrafního vysílání, automatické přepínání antény z příjmu na vysílání) a některá z nich mohla být provozována jak se síťovým, tak bateriovým napájením.

Podstatně se změnilo konstrukční provedení stanic. Z rozměrných kufříkových provedení (např. Mark V byl instalován v dřevěném kufru o rozměru 430 x 275 x 180 mm a vážil 15 kg) k malým modulovým jednotkám v kapesním provedení (např. 4 díly stanice RT/RP-6 o rozměrech 172 x 127 x 57 mm vážily 16,5 kg včetně akumulátoru a síťového zdroje). Tyto stanice bylo již možné nenápadně přenášet na místo určení.

I komunikační střediska se během války velmi změnila: Namísto jednoduchých antén byly používány směrové systémy (rombické antény, fázované řady), zvýšil se výkon vysílačů a byla modernizována přijímací technika doplněná záznamovou technikou, na niž byly nahrávány přijímané zprávy. Mezi rádiovými ústřednami a zpravodajskou centrálou byly instalovány dálnopisy umožňující rychlý přenos zpráv k okamžité dešifraci v centrále.

4. Období 1948 až 1955

Po skončení 2.světové války bylo Československo díky své poloze a charakteru nárazníkového státu předmětem zájmu zpravodajských služeb vítězných mocností. Mezi roky 1945 až 1948 získávaly zpravodajské služby informace především prostřednictvím svých pracovníků působících na zastupitelských úřadech pod diplomatickým krytím. Informace byly získávány především vytěžováním přátelských kontaktů a k jejich odesílání do ústředí byly používány prostředky diplomatického spojení. K dramatické změně došlo po únorovém převzetí moci komunistickou stranou roku 1948. Styky československých občanů s pracovníky zastupitelských úřadů západních států se ocitly pod přísnou kontrolou Státní bezpečnosti; byla zavedena systematická prověrka telekomunikačního spojení a poštovní korespondence mezi československými občany a adresáty v západních státech. Političtí oponenti komunistického režimu (tzv. "bývalí lidé") a všechny složky společnosti, u nichž se předpokládala neloajalita k režimu, byly eliminovány z veřejného života. Započala masivní emigrační vlna. Společnost se výrazně polarizovala, a protože byly znemožněny legální metody společenské diskuse, přistoupila umlčovaná část společnosti k odbojovým metodám. Zpravodajské služby reagovaly na změnu politických poměrů budováním nelegálních zpravodajských struktur. Vznikl 3.odboj.

Československá emigrace v roce 1948 byla velmi různorodá. Existovala "stará" emigrace (emigrace prominentů bývalého Slovenského štátu - Ďurčanský - Sidor; česká emigrace kolem gen. Lva Prchaly, oponenta politiky prováděné prezidentem Benešem, s odbočkami ve Francii, Belgii, Německu a Rakousku), a "nová" emigrace, roztříštěná podle předúnorových politických stran, s různým programem a s různými ambicemi.

Na samém počátku organizovaly zpravodajskou činnost vojenské skupiny mjr.Drbohlava a mjr.Bogataje z Řezna, gen. Kudláčka, gen.Vlčka, gen. Lišky, mjr.Bentla z ústředí ve Frankfurtu; v oblasti Heilbronnu působil plk.Šeda, samostatnou skupinou byli "Jánošíci" (skupina z bývalých vojenských zpravodajců a partyzánů). Zpravodajská činnost probíhala po linii zpravodajského ústředí emigrace ve Frankfurtu n. M., některé skupiny pracovaly přímo pro CIC (Counter Intelligence Corps - americká vojenská zpravodajská služba pracující na území americké okupační zóny v Německu a v Rakousku). Zpravodajská činnost byla roztříštěná i podle politických stran.

Po složitých politických jednáních byla československou emigrací vytvořena Rada pro svobodné Československo, jejíž Charta byla slavnostně vyhlášena 24.2.1949 u příležitosti prvního výročí převzetí moci KSČ. Vojenské skupiny kolem gen.Ingra (působícího v Londýně) a gen.Hasala a Ferenčíka (působících v USA) usilovaly o sjednocení a soustředění zpravodajské činnosti, a to jako zpravodajské sekce Rady pro svobodné Československo. Tato sekce měla poskytovat informace o dění v ČSR radě, která podle své úvahy mohla informovat americkou vládu (či její zpravodajské služby). U britské IS (MI6) vznikl pod názvem CIO (Czechoslovak Intelligence Office) zpravodajský útvar složený převážně z bývalých čs. zpravodajských důstojníků, kteří po převzetí moci komunisty emigrovali do Británie. Někteří zpravodajští důstojníci nabídli své služby francouzské vojenské zpravodajské službě (Kašpar), část důstojníků z okolí gen.Moravce vybudovala pod Moravcovým velením organizaci pod názvem OKAPI, působící po krátkou dobu v rámci americké vojenské rozvědky. Nejdéle působil útvar CIO, zrušený Brity okolo roku 1958 po vyšetřování řady zpravodajských neúspěchů; ty byly způsobeny zradou pracovníka CIO Karla Zbytka, jenž se za úplatu roku 1952 nabídl StB ke spolupráci, a do roku 1956 prodával jména všech Čechoslováků, pracujících pro CIO.

Příklady rádiového spojení zpravodajských služeb v prvních létech po únoru 1948 vycházejí z dosud nepublikovaných výsledků bádání historika Mgr.Povolného.

Britské agenturní sítě

CIO budoval agenturní sítě z příslušníků protirežimních ("protistátních") organizací, o jejichž spolehlivosti se přesvědčil. Dále budoval v některých západních a blízkovýchodních zemích předsunuté rezidentury získávající informace a agenturní typy z československých občanů vyjíždějících služebně do zahraničí. Ke spojení agentury s centrálou používal CIO spojky, mrtvé schránky a radiové spojení. K zácviku radiových operátorů agenturních stanic byli vysíláni instruktoři, kteří na našem území během několikatýdenního výcviku vybudovali fungující rádiový směr.

První zásilka radiostanic MARK VII. Paraset byla doručena spojkou CIO Salajkou spojce brněnské odbojové skupiny Boženě Majerové, která je dále předala do Modřic Slámově skupině. Sláma stanice převezl do Bratislavy a tam je zakopal pro případ války.

Další zásilka 2 stanic směřovala opět bratřím Slámovým, obě byly zakopány, jedna z nich však byla náhodně objevena a předána SNB.

Třetí zásilka (opět dvě stanice Paraset) byla předána Josefu Kafkovi, který za pomoci dvou příslušníků SNB (oba byli později popraveni) stanice převezl a zakopal do vinohradu.

Další agent CIO Oliva převzal řízení sítě, rozšířil ji o skupinu MARIE a zaškolil Hajdu jako rádiového operátora. Ten pod dohledem Olivy zahájil v srpnu 1950 vysílání. Vysílal do září, kdy část skupiny MARIE unikala před zatčením a přešla do Rakouska; tam však byla zadržena sovětskou okupační armádou a vydána Státní bezpečnosti.

Po intenzivních výsleších probíhala od 25.10.1950 vlna zatýkání, při níž bylo zabaveno 8 agenturních stanic. Olivovi a několika dalším se podařilo uprchnout, ale radiotelegrafista Hajda byl zatčen a pod nátlakem a slibem beztrestnosti se zavázal ke spolupráci s StB (jeho odpor zlomila obava o osud tří malých dětí). Byla zahájena rádiová protihra ŠACHOVÁ HRA, při níž Hajda pod dohledem StB předával zprávy určené rádiové centrále v Klagenfurtu. Během této protihry StB rozšířila zpravodajskou síť o další členy, zatáhla do ní a zkompromitovala i britské diplomaty (II.tajemník R.N.Gardner byl zatčen při obsluze mrtvé schránky zorganizované StB a sekretářka D. G. Mainesová byla při té příležitosti postřelena). Všichni Hajdovi spolupracovníci byli za jím vyprovokovanou protistátní činnost odsouzeni k vysokým trestům. Hajda byl centrálou vyzván k odchodu, proto StB fingovala přestřelku, během níž byl Hajda "postřelen" a později prohlášen za mrtvého. Hajdovi byla poskytnuta nová identita, byl uklizen do Vrchlabí, v roce 1957 se přestěhoval do Poruby a tam v roce 1993 zemřel.

Kromě Hajdy vysílal pro CIO mladší z bratrů Slámových: Ten se po uklidnění situace vrátil po úspěšném útěku ze zahraničí a vysílal z několika stanovišť v létech 1951 a 1952. V dubnu 1952 byl zatčen na Slovensku.

Francouzská síť

V roce 1951 byla získána ke spolupráci s francouzskou zpravodajskou službou skupina MUDr.Zenáhlíka z Vyššího Brodu. V květnu 1952 byla vybavena radiostanicí a agent - instruktor Lubor Fanta Zenáhlíka vyškolil během tří týdnů v zacházení s vysílačkou a v šifrování. 23.8.1952 bylo Zenáhlíkovo vysílání poprvé zaměřeno a postupně upřesněno do Vyššího Brodu. Prvním podezřelým z její obsluhy byl bývalý vojenský telegrafista; byl proto povolán na vojenské cvičení, avšak porovnání "rukopisu telegrafisty" jej vyloučilo z podezření. Teprve zpráva odeslaná agentem StB působícím v zahraničí upozornila na zaškolení agenta francouzské rozvědky, o němž se dozvěděl, že je lékařem a otcem tří dětí. Podezření se zúžilo na dr.Zenáhlíka. Ten byl 26.4.1953 při vysílání zatčen. Byla s ním připravena protihra, při níž však vyslal varování. Poté StB od další spolupráce upustila. Zenáhlík byl odsouzen na doživotí, propuštěn byl roku 1965. Jeho případ je archivován pod názvem akce LEVOČA (později pod názvem DOKTOR). Jde pravděpodobně o jediný případ, kdy byla agenturní stanice pracující na našem území po únoru 1948 odhalena technickými prostředky.

Americká zpravodajská služba

Případ mjr.Nechanského. Nechanský byl za války velitelem výsadku PLATINIUM-PEWTER. Na konci války jako člen České národní rady a pobočník gen.Kutlvašra se účastnil jednání o kapitulaci německých vojsk potlačujících Pražské povstání. Jeho působení v České národní radě vedlo k tomu, že nebyl po válce zařazen úměrně svým válečným zásluhám a zkušenostem. Nechanský byl tragickou a kontroverzní osobností. V letech 1946 až 1948 spolupracoval za úplatu s Reicinovou vojenskou kontrarozvědkou (OBZ); využíval své styky s pracovníky amerického zastupitelského úřadu k tomu, aby byli vytipováni američtí zpravodajští důstojníci. Ač byl svým smýšlením levicově zaměřen - byl sociální demokrat, odsuzoval převzetí moci komunistickou stranou. Po únoru 1948 si začal uvědomovat různé nespravedlnosti nového režimu zvláště v armádě, kterou muselo opustit mnoho jeho blízkých přátel ze zahraničního odboje. A protože ani nebyl zařazen tak, jak mu bylo po ukončení Vysoké školy válečné slibováno, rozhodl se spolupracovat s americkou zpravodajskou službou. Svou spolupráci s OBZ pak využíval ke krytí svých styků s Američany. Pomocí svých styků s americkými diplomaty organizoval zpravodajské skupiny, které byly jeho prostřednictvím navázány na atašé amerického zastupitelského úřadu Taggerta. Skupina SEVER měla zpravodajsky působit v prostoru Litvínova, skupina JIH působila zpravodajsky v prostoru Písku a organizovala na Šumavě ilegální přechody osob, které byly významné pro připravovaný zahraniční odboj. Pražská skupina měla působit zpravodajsky. Nechanského síť byla budována pro případ válečného konfliktu. Skupiny nebyly připraveny na profesionální vedení zpravodajské činnosti a znalosti telegrafistů (kteří neměli předchozí zkušenost s rádiovými vysílači) nestačily ani k uvedení stanic do provozu. Informace získávané skupinami se měly zaměřovat na náladu obyvatelstva, na vojenské informace (dislokaci, stavy vojsk a náladu v armádě), na organizaci a úroveň střežení hranic, možnosti ilegálních přechodů hranic, vyhledávání důvěrníků v policii a armádě apod.

V květnu 1948 byly skupiny JIH a SEVER vybaveny po dvou agenturních stanicích americké výroby. Jednalo se o stanice SSP-1-D, vybavené šifrovacími pomůckami, spojovacím plánem, krystaly a popisem s návodem k použití. Radiostanice se nepodařilo ani v jedné skupině oživit, v říjnu 1948 byly vráceny krystaly a spojovací plány. Protože nikdo z ustanovených radistů se rádiovým spojením dříve nezabýval, bylo naplánováno, že v červenci 1949 nastoupí telegrafisté na čtrnáctidenní kurs do zahraničí. Školení se však neuskutečnilo a skupiny byly v říjnu 1949 likvidovány. Nechanský plně spolupracoval s vyšetřovateli, a ačkoliv se plně doznal, byl v následujícím procesu odsouzen k trestu smrti a vzápětí popraven.

Případ Josefa Kozlíka a Jaroslava Peteříka (akce LUDVÍK)

Josef Kozlík byl původně vedoucím odbojové skupiny v Praze, Jaroslav Peteřík vedl skupinu působící na Klatovsku. Peteřík byl získán k odbojové činnosti svým přítelem Ševčíkem, bývalým poslancem za stranu Národně socialistickou (působícím v té době již v emigraci). V únoru 1951 jej agent-instruktor CIC během třítýdenního školení zacvičil v agenturním vysílání a vybavil jej stanicí SSP-1-D. Od března 1951 Peteřík zahájil vysílání. Vysílal však jen do června 1951, kdy jeho manželka z obavy před prozrazením zničila většinu krystalů. V létě 1951 byly obě skupiny spojeny pod Kozlíkovým vedením. Teprve na podzim 1951 obnovil Peteřík vysílání a vysílal z různých míst až do září 1953, kdy byl zatčen a spolu s Kozlíkem odsouzen k smrti a popraven. Příčinou odhalení byla Kozlíkova neopatrnost. Kozlík se snažil v červenci 1952 odejít do zahraničí. Když se mu nepodařilo domluvit s centrálou přechod, chtěl využít pomoc známého pašeráka; ten však spolupracoval s StB, a tak StB získala o Kozlíkovi první signál. Hloubkovým rozpracováním byla odhalena celá skupina.

Případ Marie Hufové (akce ZAJÍC)

V prosinci 1949 odeslala CIC svého agenta Vladimíra Komárka, uprchlíka z roku 1948, do Prahy, kde měl vybudovat síť organizující ilegální přechody zájmových osob do zahraničí. Do března 1950 zorganizoval skupinu (bratří Pavelkovi, Hufová jako rádiový operátor, pomocníci Schoř a Weber, přepážka Libenský). Při další návštěvě v červnu přinesl agenturní stanici SSP-1-D s příslušenstvím. Mezi srpnem a listopadem se ani přes opakované pokusy probíhající v nejrůznějších podmínkách nepodařilo navázat spojení. Při další návštěvě kolem Vánoc přinesl Komárek zbraně pro skupinu a v lednu převzal náhradní stanici. Počátkem roku bylo spojení navázáno a během první poloviny roku udržováno. Teprve v létě skupina obdržela první úkol: zorganizovat odchod pplk.Krepla do zahraničí. Převod přes hranice v srpnu neuskutečněn, v listopadu organizován (opět neúspěšně) převod Zajíce s manželkou. Při opětovném pokusu o převod Krepla a Zajíce do zahraničí prováděném osobně Komárkem byli Zajíc s Kreplem zatčeni, Komárkovi se podařilo utéci. V lednu 1951 měla Hufová několik relací s centrálou (mj. žádala o zaslání letadla k transportu skupiny). Výslech Krepla vedl StB k Pavelkovi. V únoru Pavelka zajišťovaný skupinou navštívil svůj byt, který však byl obsazen hlídkou StB. Pavelka se prostřílel (zastřelil přitom jednoho příslušníka StB), skupina se rozptýlila a byla postupně zatčena, Pavelka s Hufovou byli zadrženi na útěku dne 24.2 .1951. Pavelka byl popraven, Hufová odsouzena na 23 let.

Případ Jan Voráč (akce CIKÁN, MAMUT)

Agent C.I.C. Jan Voráč, uprchlík z roku 1951, přešel zpět do Prahy v dubnu 1952, aby tam organizoval zpravodajskou skupinu, jejímž úkolem měl být sběr zpravodajských informací předávaných pomocí mrtvých schránek. Skupina složená z Čížka, Einhorna, Voráče a Batovcové vybudovala síť schránek a obdržela pokyny pro jejich plnění podle hesel vysílaných Svobodnou Evropou. K první obsluze schránek došlo mezi 26. a 29.6.1952. Již 30.6. našla skupinka hrajících si dětí u konečné stanice tramvaje na Karlově v dutině zdi pouzdro na brýle obsahující zpravodajské zprávy a předala je bezpečnosti. StB zprávu nahradila vlastními pokyny, které vedly k zatčení Voráče. Voráč byl od 10.7 nepřetržitě 68 hodin vyslýchán, až nakonec podlehl a souhlasil se spoluprací. Od té doby probíhala akce v režii StB.

Při další návštěvě dne 29.9.1952 přinesl Malota stanici typu RS-6-XX a svého dlouholetého přítele Voráče zacvičil v obsluze a šifrování. Při další (neočekávané) návštěvě Malota sdělil Voráčovi, že byl sledován; podařilo se mu však od sledovačky odpoutat a úspěšně se vrátil do zahraničí. Voráč odeslal pod dohledem StB 49 depeší a přijal 148 telegramů, poslední 31.10.1956.

Skupina byla zatčena v říjnu 1954, Voráč a Einhorn se "zachránili" (1.správa MV s Voráčem počítala pro práci v zahraničí, kompromitace Einhorna jako udavače měla od Voráče odvrátit pozornost). To se však neuskutečnilo a Voráč byl využit v době po maďarském povstání k propagandistickým účelům. Na inscenované tiskové konferenci Voráč prezentoval nekalé praktiky západních imperialistů, informoval o své lítosti, se kterou se přiznal ministru vnitra, a o odpuštění, kterého se mu dostalo.

 

Sovětský opaskový zaměřovač	Klíčovací jednotka s filmovým nosičem	Klíčovací jednotka s magnetofonovou smyčkou
Stanice SRN se zrychleným klíčováním použitá agentem JOCHMANEM (zleva: mechanická klíčovací jednotka, spojovací plán, vysílač s měřičem výkonu, konvertor přijímače)	Stanice BND se zrychleným vysíláním	Detail klíčovací jednotky stanice BND

Případ Josefa Krnínského (akce ÚŘEDNÍK)

Krnínský započal svou protistátní činnost již v roce 1950, kdy se svými švagry bratřími Rynešovými a přítelem Františkem Lachoutem vydávali a rozšiřovali protistátní letáky a pokoušeli se i diverzemi (zničili výbušninami 3 sloupy elektrického vedení) posílit protikomunistické nálady. Jejich činnost nepřinesla očekávanou odezvu, a proto, když se Krnínský přes dalšího známého seznámil s agentem francouzské rozvědky Janem Králem, přijal v září 1952 nabídku ke spolupráci.

Král emigroval v roce 1951 a o rok později jej francouzská zpravodajská služba vyslala, aby získal v ČSR vhodnou osobu k obsluze agenturní radiostanice. Po řadě neúspěšných pokusů se seznámil s Krnínským a během listopadu jej zaškoloval v obsluze agenturní stanice. V té době již radiostanici sám aktivoval a uskutečnil 5 relací. Po jeho odchodu se o spojení pokoušel i Krnínský, příliš se mu však nedařilo. Po sérii různých potíží se nové přeškolení Krnínského uskutečnilo až v září 1953. Poté byl již Krnínský schopen vysílat krátké zprávy o činnosti a celkem vyslal kolem dvaceti depeší.

Mezitím byl již ve středu zájmu StB: radiokontrarozvědka již od roku 1952 věděla, že pařížská centrála vysílá pro novou stanici, a když agent StB FERDA přinesl zprávu, že byl v roce 1952 zaškolen ve Velešíně nějaký úředník agentem francouzské rozvědky, započalo intenzivní pátrání. Postupně se StB dopracovala až ke Krnínskému a po nasazení odposlechu a úspěšné domovní prohlídce byl Krnínský 22.9.1954 zatčen. Již po sedmi minutách výslechu se nabídl ke spolupráci a udal všechny své spolupracovníky včetně otce a manželky.

Po prověrkovém vysílání, při kterém bylo ověřováno, zda Krnínský nevyšle varování, byla zahájena protihra, s jejíž pomocí měl být vylákán do ČSR agent Král. Přes zesílení ostrahy hranic se Královi podařilo 12.10.1954 překročit hranice a navštívit domov. Dozvěděl se o své pozatýkané rodině. Při návratu přes hranice byl vyrušen hlídkou PS a zabit náhodným dotykem vysokého napětí napájejícího pohraniční plot.

Případ Karla Winklera (akce PÁREK)

Miroslav Fajkoš, student Vysoké školy bánské v Ostravě, uprchl v dubnu 1949, a již v květnu se vrátil zpět jako agent britské rozvědky. Jeho úkolem bylo vybudovat zpravodajskou skupinu. Spolu se svým otcem vybudoval síť složenou z příbuzných a známých. Síť přinášela především technicko-ekonomické zprávy. Fajkoš se ještě několikrát vrátil, ale téhož roku v říjnu byl odhalen kanál, jímž přecházely zprávy hranice. Spojení skupiny bylo obnoveno v srpnu 1950, kdy agent MI6 MILAN kontaktoval člena skupiny Winklera, jenž vybíral zprávy z mrtvých schránek a ukládal je do centrální schránky. Po příchodu MILANA z nich vyráběl mikrotečky a odesílal domluveným způsobem mezinárodními rychlíky. Koncem roku došlo k další návštěvě MILANA: tentokrát přinesl agenturní stanici MARK VII - Paraset a během šesti týdnů zacvičil Winklera v obsluze. Od prosince 1950 započalo předávání zpráv rádiem. Společně s MILANEM uskutečnil Winkler okolo deseti relací, od ledna do března odeslal samostatně kolem 30 zpráv. Počátkem dubna byl zatčen.

StB se dostala na jeho stopu složitým pátráním, které započalo po útěku Jaroslava Hory z Mikulova do zahraničí (Hora převáděl Fajkoše a zajišťoval přenos zpráv pres hranice; během kontroly úředníků finančního úřadu, pátrajících po tajném pálení alkoholu, Hora uprchl - považoval je za příslušníky StB). Pravý důvod útěku do zahraničí si StB uvědomila po zatčení jiného podezřelého z protistátní činnosti, u něhož při domovní prohlídce nalezla balík, jejž si u něj Hora schoval. Balík obsahoval pokyny k obsluze mrtvých schránek a mezi zprávami pro protistátní skupiny i dopis od Fajkoše adresovaný otci.

Dalším signálem byla informace získaná při výslechu ženy zadržené při pokusu o přechod hranice. Žena uvedla jméno organizátora přechodu a přiznala, že organizoval s pomocí Hory i převod Fajkoše přes hranice.

StB při prověřování okolí Fajkoše nasadila na jednoho z jeho známých (Stanislava Pudelku) agenta. Agent postupně získal jeho důvěru a předal mu instrukce k obsluze mrtvé schránky, zřízené StB. Pudelka byl členem Fajkošovy skupiny a když naplnil schránku zprávou podepsanou jménem uvedeným v zabaveném seznamu z Horova balíku, byl osud skupiny zpečetěn. Pudelka byl 5.4.1951 při plnění schránky zatčen a po jeho výslechu následovala zatčení všech členů skupiny.

Pouze o Winklerovi se tvrdilo, že se mu podařilo uniknout. Ale i on byl zatčen, a protože byl ochoten spolupracovat s rozvědkou v zahraničí, po výzvě centrály tam "uprchl". Jeho manželka byla ponechána v ČSR jako pojistka. V roce 1956 s ním rozvědka ukončila spolupráci (považovala ho za neseriózního) a uložila jeho spis. Winkler se v roce 1957 rozvedl, znovu se oženil a jeho stopa mizí v r.1965, kdy se ztratil neznámo kam.

Případ Viktora Palkoviče (z neupřesněné zpravodajské služby)

Viktor Palkovič byl za 2.světové války příslušníkem fašistických Hlinkových gard v Banské Bystrici. Podílel se na potlačování Slovenského národního povstání a po válce uprchl do Rakouska. Byl hledán pod číslem 7693 na listině válečných zločinců. V roce 1949 byl získán ke spolupráci špionážní centrálou v Mnichove, na jejíž pokyn se vrátil pod novou identitou do ČSR. Byl vybaven tajnopisem a agenturní stanicí blíže neurčeného typu (podle konstrukčních detailů pravděpodobně německé výroby). Vysílal mezi srpnem 1949 až prosincem 1950 zprávy o dislokaci vojenských a bezpečnostních sil na Košicku. V prosinci 1950 byl zatčen. V lednu 1951 byl získán k rádiové protihře, avšak krátce na to byl postaven před soud a 19.května 1951 popraven.

Příčiny odhalení agenturních stanic

Příčinou prozrazení britské agenturní sítě řízené Olivou byla lehkomyslnost řídícího agenta. Skupina MARIE zadržená v sovětské zóně v Rakousku byla tvořena mladíky, kteří se z touhy po dobrodružství prohlásili za protistátní skupinu. Byli na útěku, protože při tréningu střelby v lese nedopatřením zastřelili hajného. Oliva, který se s nimi kontaktoval, je postupně ukrýval mezi členy své sítě, takže po zatčení skupiny mohla StB identifikovat všechny členy sítě. Zatčení Slámy v roce 1952 patrně souviselo se zradou pracovníka CIO Karla Zbytka (operace LIGHT).

I americké sítě byly obětí nedostatečného dodržování zásad utajení. I když nejsou podrobně popsány okolnosti odhalení Nechanského, je zřejmé, že byl jako dvojitý agent pod velmi přísným dohledem vojenské kontrarozvědky.

Odhalení skupiny MUDr.Zenáhlíka souvisí s nedostatečnou přípravou v taktice nasazení a provozu agenturní stanice. Zenáhlík používal jen několik kmitočtů a vysílal příliš dlouhé relace, takže mohl být zaměřen rádiovou kontrarozvědkou. Příčiny odhalení dalších skupin jsou podrobněji popsány v textu.

Svou úlohu při likvidaci zpravodajských sítí sehrála i rádiová kontrarozvědka. I když svými prostředky zlikvidovala pouze Zenáhlíka, přinesla signály o existenci dalších skupin a spolupracovala s StB při vedení rádiových protiher.

Rádiová kontrarozvědka

Bezprostředně po válce se začaly obnovovat předválečné státní instituce. Během prvních měsíců byla obnovena i Kontrolní služba radioelektrická (KSR), podřízená ředitelství pošt. Sídlem služby se stala vila v Praze-Smíchově, zkonfiskovaná německými úřady. Vedoucím služby byl jmenován ing.Škop.

Působnost služby byla vymezena na vydávání povolení k provozu vysílačů, zajišťování zkoušek operátorů a na dohled na dodržování povolovacích podmínek a komunikační kázně. Stav zaměstnanců byl zvýšen oproti předválečnému na 40 osob. Služba používala především trofejní techniku a vybudovala síť stacionárních zaměřovačů (šlo o zaměřovače typu ADCOCK anglické výroby). Během tohoto období se KSR nezabývala vyhledáváním agenturního spojení.

V únoru 1948 byl zřízen v KSR akční výbor v čele s Milošem Svitákem.V následujících politických čistkách posuzoval akční výbor loajalitu zaměstnanců vůči novému státnímu zřízení; členové nekomunistických stran (pokud nepřestoupili do KSČ) byli propouštěni, stejně tak i nestraníci, kteří měli kritický vztah k novému režimu. Novým šéfem služby byl jmenován Miloš Sviták. Byly vypracovány nové předpisy pro povolování provozu vysílačů a byly zahájeny státobezpečnostní prověrky radioamatérů. V důsledku prověrek byl v padesátých letech redukován počet amatérských licencí na méně než jednu třetinu.

V prosinci 1948 byla Kontrolní služba radiokomunikační vyňata z podřízenosti Ministerstva spojů a převedena do sektoru BAt Ministerstva bezpečnosti (do technické složky Státní bezpečnosti) a byl jmenován nový šéf služby. Sviták byl pověřen vybudováním sítě rušiček znemožňujících poslech českých a slovenských zpráv vysílaných západními rozhlasovými službami. Sviták sloužil v čele této služby až do roku 1968.

Hlavním úkolem služby se stalo vyhledávání agenturních radiostanic. Do poloviny padesátých let byla vybudována monitorovací střediska v Drahelčicích u Prahy, ve Františkových Lázních, v Brně, Bratislavě a Košicích. Zaměřovače byly instalovány na dvanácti místech a zaměřovací síť byla doplněna mobilními zaměřovači. Dokumenty projednávané kolegiem ministra bezpečnosti (později po reorganizaci bezpečnostních složek kolegiem ministra vnitra) svědčí o velkých obavách z agenturních vysílačů a o významu, který vedení ministerstva radiokontrarozvědné službě přisuzovalo.

Vzhledem k náročnosti vyhledávání agenturních stanic, k nepřesnosti zaměřování způsobeného protáhlým tvarem ČSR a k existenci pásma ticha (viz kapitola o šíření krátkých vln) bylo zřejmé, že nebylo v silách československé radiokontrarozvědky své poslání - rádiovou ochranu teritoria i úspěšně plnit. K obdobným závěrům dospěly i ostatní služby sovětského bloku. Proto po předchozích jednáních vznikla v roce 1955 ve Varšavě nadnárodní organizace, jejímž cílem bylo koordinovat síly a prostředky všech služeb sovětského bloku do jediné organizace. Tato organizace zahrnovala národní radiokontrarozvědné služby Albánie, Bulharska, ČSR, Maďarska, NDR, Polska, Rumunska a měla vyčleněné části sil a prostředků pro SSSR. Národní služby byly řízeny koordinační skupinou ve Varšavě, která přidělovala národním službám úkoly (monitorované kmitočtové úseky, počet monitorovacích pracovišť), zajišťovala systém spojení mezi monitorovacími stanicemi a mezinárodní sítí zaměřovačů, rozhodovala o unifikovaném technickém rozvoji a distribuovala poznatky z analýzy agenturního spojení používaného zpravodajskými službami. Náčelníkem koordinační skupiny byl vysoký důstojník KGB a každá z členských zemí vyslala do koordinační skupiny své specialisty.

Rok 1955 byl rokem vzniku nové československé radiokontrarozvědky, která přetrvala až do konce roku 1989. Byly rozšířeny tabulkové stavy na 310 míst, byly změněny pracovní metody, organizace byla přebudována a změněna dislokace pracovišť služby; byla vybudována dvě nová monitorovací střediska (u Prahy a Bratislavy), byly modernizovány tři stacionární zaměřovače (u Prahy, Plzně a Bratislavy) a zbytek dříve užívaných instalací byl zrušen (celkem 3 střediska a 9 zaměřovačů). Monitorování zajišťovalo 200 pracovníků rozdělených do čtyř směn. Úkolem služby bylo zajistit celoplošné a nepřetržité monitorování rádiových provozů na segmentech krátkých vln přidělených koordinační skupinou, odhalování agenturních vysílačů a stanovení jejich polohy. Cílem služby bylo postihování vysílání delších než jedna minuta, zjišťování polohy vysílačů s přesností do dvou stupňů a trvalé monitorování a analýza rádiových komunikací zpravodajských služeb. Změnilo se i organizační začlenění služby. Služba byla vyňata ze Státní bezpečnosti a jako samostatný odbor byla podřízena vedení Ministerstva vnitra.

Československá RKR pod názvem 5.zvláštní odbor MV byla složena z pěti oddělení:

1. oddělení zajišťovalo zaměřování stacionárními zaměřovači, analýzu zaměřených směrů, analýzu agenturní komunikace a technickou analýzu signálu.
2. oddělení bylo odpovědné za pátrání v terénu. Disponovalo pátrací skupinou, mobilními zaměřovači a prostředky pomocného monitorování v zaměřené oblasti (širokopásmové přijímače reagující na blízká vysílání).
3. oddělení zajišťovalo nepřetržité monitorování krátkých vln v rozsahu uloženém koordinační skupinou ve Varšavě, identifikaci agenturních vysílačů a odesílání povelů pro zaměření do sítě zaměřovačů.
4. oddělení monitorovalo tiskové agentury a spojení zastupitelských úřadů provozované na krátkých vlnách; zachycený zašifrovaný text předávalo k dešifraci kryptoanalytikům Zvláštní správy MV.
5. Technické oddělení mělo na starosti technický rozvoj, údržbu a opravu technických prostředků.

Tabulkové počty personálu byly rozděleny takto: centrála 230 míst, slovenské středisko 45 míst, zaměřovače 35 míst.

Pracovní metody radiokontrarozvědky

Koordinační skupina vymezovala denní a noční krátkovlnná pásma, která bylo možné použít k agenturnímu spojení. Tato pásma byla podle intenzity rádiového spojení rozdělena na úseky. Každé RKR bylo uloženo, za které úseky odpovídá a kolik operátorů ve směně má tyto úseky monitorovat. Čs. RKR monitorovala maximálně 20 úseků.

Operátoři byli vybaveni několika přijímači a každý z nich měl možnost spojit se pomocí stálého kabelového telefonního spojení se zaměřovači na čs. území a prostřednictvím dispečera zašifrovaným rádiovým spojením se zahraničními zaměřovači. Při nalezení podezřelé stanice vyslal operátor hlasový povel k zaměření ("komando" obsahující krycí název agenturní sítě a kmitočet, na němž bylo vysílání zachyceno; např. "DEFA 4255" znamenalo záchyt vysílání sítě BND na kmitočtu 4255 kHz), který bezprostředně převzala čs. goniobáze a s několikavteřinovým zpožděním i goniobáze všech spolupracujících států.

Po převzetí povelu naladila obsluha zaměřovač na požadovaný kmitočet a zaměřila směr, odkud vysílání přicházelo. Údaj o zaměřeném směru obsluha co nejdříve předala té RKR, která si zaměření vyžádala.

Zaměření směru vyžadovalo dobu max. jedné minuty a do pěti minut byl určen trojúhelník zaměření. Do zaměřeného prostoru byla vyslána pátrací jednotka zaměřující signál v oblasti přízemního šíření. Přízemní vlna byla postihována do hloubky 8 až 20 km, upřesnění na dům se předpokládalo po dvou relacích o délce vysílání do patnácti minut. Při změně stanoviště stanice o více než 30 km bylo zaměření velmi obtížné (pátrací skupina byla již mimo prostor přízemní vlny).

Při zaměření agenturní stanice na našem území byla okamžitě informována StB.

5. Období 1955 až 1968

První polovina padesátých let byla poznamenána nukleárním vyzbrojením SSSR, koncem korejského konfliktu, Stalinovou smrtí a následnými mocenskými změnami v SSSR. Bylo zřejmé, že došlo k vyrovnání sil a že očekávání brzkých mocenských změn ve střední Evropě bylo nereálné.

Zpravodajským službám západních států se nedařilo pronikat do SSSR. Hermeticky uzavřený Sovětský svaz disponoval rozsáhlým bezpečnostním aparátem prorůstajícím celou společností a každodenním životem obyvatel. Pohyb osob po vnitrozemí byl omezen a kontrolován a platila přísná přihlašovací povinnost.

Prostředky vynaložené západními zpravodajskými službami na zpravodajskou činnost proti sovětskému bloku byly neúměrné hodnotě získaných zpravodajských informací a ztráty agentů byly nepřijatelně vysoké. Američtí historici uvádějí, že v prvních letech studené války byly pokusy americké rozvědky infiltrovat do pobaltských zemí a do oblasti Kavkazu přes 200 nelegálů a do Číny pres 400 nelegálů zcela neúspěšné. Polovina padesátých let je proto dobou přehodnocení zpravodajských strategií západních zpravodajských služeb. Byly přehodnocovány nejen metody pronikání a získávání informací, ale byly i vyvíjeny nové bezpečnější prostředky agenturního rádiového spojení.

Systém telegrafního spojení převzatý z doby II.světové války byl velmi zranitelný a úroveň rádiových operátorů školených přímo v cílové zemi se ukázala jako zcela nedostatečná - neodpovídala ani úrovni operátorů zpravodajských sítí za II. světové války. Bylo nutné navrhnout nové radiokomunikační systémy. Nové rádiové prostředky měly umožnit přenos agenturních zpráv v čase kratším než 1 minuta a měly se podstatně snížit nároky na jejich obsluhu.

Prvními pokusy jak zrychlit vysílání bylo používání magnetofonů doplněných klíčovací jednotkou. Operátor nahrál zprávu vysílanou morseovou abecedou na magnetofonový pásek a vyslal ji až desetkrát vyšší rychlostí. Ukázalo se však, že zrychlené vysílání je vlivem úniku a nestability šíření velmi chybové a nespolehlivé a krystalové oscilátory pro vysoké rychlosti klíčování nevhodné.

Jiným pokusem bylo vybavení vysílače klíčovací jednotkou, do níž byla zpráva převedena na mechanické médium. Byly zkoušeny klíčovače vybavené sadou typů, které se podobaly tiskařským typům, na nichž však namísto reliéfu písmen a číslic byly reliéfy Morseovy abecedy. Pomocí těchto typů ukládaných na obvod kruhové desky opatřené elektrickými kontakty se složila zpráva. Otáčením desky klikou spínaly morseovkové typy elektrické kontakty, jimi byl vysílač klíčován a zpráva odeslána.

Jiným systémem mechanického klíčovače byl snímač ovládaný otvory perforovanými do kinofilmu.

Agenturní stanicí klíčovanou morseovkovými typy byl vybaven poslední agent-operátor zatčený na území ČSR. Byl jím Arnošt Jochman.

Případ Arnošta Jochmana - akce TURISTA

Arnošt Jochman byl získán ke spolupráci se západoněmeckou zpravodajskou službou BND v listopadu 1957 při návštěvě příbuzných v SRN. Jeho úkolem bylo získávat zprávy o změnách v dislokaci armády, a zvláště informace o přesunech a o počtu vojenských vozidel. Byl vybaven tajnopisnými prostředky (karbonovými propisovacími papíry). Celkem odeslal 12 dopisů se zprávami. Centrála nebyla spokojena s kvalitou tajnopisu, proto ho při další návštěvě příbuzných v roce 1960 vybavila radiostanicí se zrychleným klíčováním a věnovala mu starší vůz - VW Brouk, jehož upravená karoserie posloužila jako kontejner k propašování agenturní stanice do ČSR. Jochman však měl s radiostanicí ještě vetší potíže, než s tajnopisem; dva pokusy o navázání spojení ze září 1960 byly neúspěšné.V té době bylo jeho jméno již mezi rozpracovávanými osobami Státní bezpečností v rámci akce N-60 - turistické výjezdy do SRN. Osudným se mu stal dopis s tajnopisnou zprávou odeslaný v říjnu 1960. Druhé zvláštní oddělení StB (prověrka korespondence) v Ústí dopis zachytilo, Jochman byl zatčen a při domovní prohlídce byly objeveny všechny kompromitující předměty. Byl odsouzen za vyzvědačství na 15 let. Jochmanova agenturní stanice byla první zabavenou stanicí schopnou přenést krátkou zprávu (do 1000 znaků) během doby kratší než 1 minuta. Vysílač pracoval s výkonem 30 W v pásmu krátkých vln od 3 do 16 MHz. Odhalení této stanice bylo velmi alarmující, vedlo k výraznému posílení postavení rádiové kontrarozvědky a ke zintenzivnění tempa modernizace radiokontrarozvědné služby.

Zrychlené telegrafní vysílání však nebylo to nejhorší, s čím se radiokontrarozvědky napříště měly vyrovnat: nejvážnější hrozbou se staly stanice používající digitální přenos.

Digitální agenturní stanice (tzv. rychlotelegrafní stanice)

Pomocí přenosu připomínajícího radiodálnopisné vysílání měla být zkrácena doba přenosu na řádově desítku vteřin, měl být zcela odstraněn individuální rukopis operátora a sníženy nároky na přípravu agenta. Vysílače v tomto typu přenosu jsou kmitočtově klíčované: během přenosu je trvale vysílána nosná vlna, na níž se informace přenáší klíčováním kmitočtu. Pro vyslání logické jedničky je použit jeden kmitočet, pro vyslání logické nuly se kmitočet zvýší o tzv. kmitočtový zdvih. K přenosu zprávy se používá abeceda připomínající abecedu používanou dálnopisy. Jeden alfanumerický znak tvoří pět, respektive sedm bitů. Znaky jsou vysílány asynchronně systémem start/stop. Přenosová rychlost se oproti klasickým radiodálnopisům zvyšovala až 10x, tj. až na 500 Bd. Zdvih frekvenčního klíčování se pohyboval od 200 až do 2 kHz a výkon vysílačů byl zvyšován až na 100 W. Vysílací relace se zkracovaly až k deseti vteřinám. Zcela se změnila činnost operátora.

Operátor připravoval zprávy před odesláním. Nejprve zašifroval zprávu a pak ji zaznamenal na elektronické médium (na smyčku magnetofonového pásku nebo do elektronické paměti) klíčovacího přístroje. Takto připravená zpráva se vyslala zpravidla naslepo (tj. bez přímé komunikace s operátorem centrály) - podle spojovacího plánu v určený čas na určeném kmitočtu. Centrála potvrzovala příjem jednosměrným vysíláním (ve vyhrazenou dobu na standardním kmitočtu centrály; v případě potřeby si centrála vyžádala opakování).

Vysílání v délce desítek sekund bylo ještě možné zachytit, ale na zjištění polohy již radiokontrarozvědné služby sovětského bloku šedesátých let nebyly vybaveny. Proto bylo v rámci koordinační skupiny navrženo několik programů, jejichž realizací mělo být zkrácení doby záchytu, zautomatizování přenosu povelu zaměřovačům (údajů o kmitočtu a druhu zpravodajské služby), automatické naladění sítě zaměřovačů na zadaný kmitočet, automatické zaměření směrů přicházejícího signálu a zpětný přenos dat změřených směrů k vyhodnocení polohy vysílače.

Modernizace rádiových kontrarozvědných služeb sovětského bloku

V roce 1965 byl vypracován koordinační skupinou program modernizace. Měl se uskutečnit ve třech etapách a jeho cílem bylo zvýšit akceschopnost služeb tak, aby dokázaly čelit novým druhům agenturních stanic. První etapa měla zkrátit dobu záchytu agenturní stanice pod 8 vteřin a zabezpečit rychlý přenos zaměřovacích povelů. Obsahovala projekty:

• Projekt Chrustal-Kvarz měl vyřešit automatický přenos povelů odeslaných operátory odposlechového centra do sítě zaměřovačů.
• V projektu Obzor měl být vyvinut skanovací přijímač.
• Vývojový úkol Fregat měl vyřešit přístroj umožňující přímé měření jednoho zaměřovacího směru z poslechového pracoviště.
• V úkolu Sosna měl být vyvinut modernizovaný zaměřovač s přesností zaměření lepší než 1°.

Předpokládalo se, že náklady na první etapu přezbrojení dosáhnou celkem 3,5 mil. rublu a 10 mil. Kčs na stavebních nákladech. Etapa měla proběhnout v letech 1971 až 1974.

Přezbrojení bylo podstatně nákladnější, než předpokládaly původní odhady: náklady vzrostly na 250 mil. Kčs, za něž bylo ze SSSR zakoupeno zařízení Chrustal-Kvarz, zajištující digitální rádiový přenos povelů na zaměření rychlostí 200 Bd a přijímače Obzor řešené jako skanovací poloautomaty s optickým zobrazením a s pamětí 128 až 512 kB, mající sloužit k filtraci nezájmových vysílačů (operátor rádiového odposlechu si mohl průběžně "čistit" obrazovku přijímače od nezájmových signálů a soustřeďovat se pouze na podezřelé a nové signály).

Ve druhé etapě měl být řešen projekt Rajon, jenž měl zpřesnit vyhledávání agenturních stanic v prostoru přízemní vlny (tj. do několika desítek kilometrů od vysílače). Etapa měla být dokončena do roku 1978, náklady na zavedení se odhadovaly na 3,33 mil. rublů a 25,15 mil. Kčs. Od této etapy se očekávalo, že zkrátí dobu od záchytu do zaměření na 2 až 5 vteřin.

V rámci tohoto projektu byl v roce 1978 nabídnut pod krycím názvem Tulipán systém, který představoval polostacionární automatický komplex vyhledávání, zaměření a vyhodnocení směru a byl určen pro oblast pátrání do hloubky 25 až 50 km. Byl určen k dohledání agenturního vysílače, což je vůbec nejobtížnější fáze zneškodnění agenturní stanice. Tento komplex byl nabízen ve čtyřech variantách:

• Povelová varianta zajišťovala pátrání jedním centrem a zaměřování devíti zaměřovači instalovanými na kontrolovaném území s předpokládanou dobou potřebnou k zaměření do šesti sekund.
• Autonomní varianta měla zajistit pátrání až deseti odposlechovými pracovišti, každé z nich mělo být vybaveno zaměřovačem přímo ovládaným operátory. Předpokládaná doba zaměření do tří sekund.
• Synchronní systém měl doplnit předchozí variantu o řídicí centrum pátrací akce a o dva zaměřovače přímo ovládané odposlechovými operátory. Doba zaměření do tří sekund.
• Povelový systém rozšířený o řídicí centrum pátrací akce a odposlechové pracoviště používající mobilní a polostacionární zaměřovače Orel-1 a Čeremacha.

Přestože všechny varianty byly cenově velmi náročné a znamenaly další nárůst personálu, bylo v československé službě rozhodnuto přijmout alespoň nejlevnější variantu (povelovou) s předpokládanými náklady na zavedení 340 mil. Kčs.

Etapa byla realizována pouze zčásti.

Třetí etapou, plánovanou na dobu po roce 1978, měla být dokončena automatizace RKR služeb. V této etapě měl být vyvinut blíže nespecifikovaný počítačový systém automaticky vyhledávající agenturní stanice.

V době mezi rokem 1960 a rokem 1989 (jenž znamenal konec mezinárodní koordinace i konec československé rádiové kontrarozvědky) již žádný agent používající rádiové spojení nebyl na území ČSR technickými prostředky zneškodněn. Nelze posoudit, zda modernizace uspěla, ale rádiové agenturní spojení přestalo být používáno, nebo se plánovaná zlepšení v očekávané míre nedostavila.

6. Agenturní stanice I.správy MV

Prvními rádiovými prostředky zpravodajské služby MV působícími v zahraničí byly jednoduché subminiaturní přijímače zabudované (v žargonu "zakamuflované") do kartáče na šaty. Byly to kusově vyráběné přístroje, jimiž byli vybavováni agenti StB pronikající v letech 1948 až 1951 do uprchlických táborů. Pomocí těchto přijímačů bylo udržováno jednosměrné rádiové spojení centrály s vysazenými agenty.

V roce 1956 vyhlásil ministr vnitra Barák akci ÚDER, v níž mělo dojít ke kvalitativní změně metod práce bezpečnosti. V rámci této akce zadala I.Správa u Výzkumného ústavu MV vývoj první agenturní radiostanice určené k obousměrnému telegrafnímu agenturnímu spojení nelegálů operujících v zahraničí s čs. centrálou. Stanice byla vyvinuta během roku 1957 a v deseti kusech předána do provozních zkoušek.

Agenturní stanice PLUTO

Stanice pojmenovaná krycím názvem PLUTO se skládala z přijímače, vysílače, síťového zdroje a z příslušenství. Byla určena pro spojení do vzdálenosti nejméně 1500 km a byla konstruována jako kapesní. Přijímač byl koncipován jako subminiaturní komunikační superhet o citlivosti pod 1 µV, byl opatřen krystalovým mezifrekvenčním filtrem zvyšujícím selektivitu na úroveň tehdejších komunikačních přijímačů a byl osazen subminiaturními ("tužkovými") elektronkami. Vysílač byl jednostupňový, krystalem řízený, jeho výkon dosahoval 15 W a byl klíčován elektronickým automatickým klíčem. Automatický klíc umožňoval zvýšit rychlost vysílání a odstranit charakteristický "rukopis" operátora. Rádiová příprava nelegálů trvala zhruba půl roku. Celkem bylo vyrobeno 40 stanic. Ještě v sedmdesátých letech byli těmito stanicemi vybavováni příslušníci marxistických geril v Africe (Guinea-Bissau) a v Asii (Kurdistán). Parametry stanice snesly srovnání s parametry špičkových agenturních stanic vyráběných v padesátých letech.

Agenturní stanice SIRIUS

V roce 1959 byl zahájen ve Výzkumném ústavu MV vývoj radiodálnopisného systému agenturního spojení pod krycím názvem SIRIUS. Byla vyvíjena radiostanice a demodulační a kontrolní přístroje přijímací centrály. Bylo vyvinuto několik variant přístrojů doprovázených provozními zkouškami, v nichž byl tento nový systém přenosu odladěn. Po vyzkoušení systému byla vyvinuta konečná verze stanice pod označením SIRIUS III. Agent byl vybaven spojovacím plánem, v němž měl vyznačeny časy relací, kdy pro něj centrála vysílala zašifrovaný údaj kmitočtu, na nějž se měla agenturní stanice naladit. Stanice byla plynule přeladitelná, proto si mohl operátor centrály najít nerušený vhodný kmitočet ke spojení s agentem podle okamžitých podmínek šíření. Agent měl v určenou dobu již zašifrovanou zprávu nahránu pomocí tlačítkové číselnice na smyčce magnetofonového pásku umístěného v klíčovacím přístroji. Po instalaci stanice čekal agent na šifrované pokyny centrály, jimiž byl naváděn na nerušený kmitočet. Pokyny byly opakovány v delším časovém intervalu, během něhož měl agent připravit stanici, naladit ji na požadovaný kmitočet a přizpůsobit koncový stupeň vysílače k anténě. Po změně kódu centrály operátor odeslal zprávu složenou až z 200 pětimístných skupin během patnácti vteřin.

Stanice SIRIUS III se skládala z vysílače, klíčovacího přístroje, přijímače, zdrojů a příslušenství. Pojetí vysílače bylo zcela odlišné od klasických krystalem řízených vysílačů. Oscilátor vysílače pracoval na směšovacím principu. Stabilní laditelný oscilátor pracující v rozsahu 1,7 až 1,8 MHz se směšoval se signálem z krystalového oscilátoru; stanice byla opatřena sadou třiceti výměnných krystalu. Přizpůsobení koncového stupně k anténě se nastavovalo výkonem sníženým na zlomky wattu. Vysílač mohl být v nouzi provozován v klasickém telegrafním provozu s výkonem sníženým na 15 W.
Parametry vysílače:
Výkon: 40 W
Kmitočtový zdvih frekvenčního klíčování: 500 Hz
Kmitočtový rozsah stanice: 5,9 až 9,7 MHz a 8 až 16 MHz (druhý rozsah určen pro transkontinentální spojení)
Přenosová rychlost: 400 Bd
Přesnost naladění: lepší než 1 kHz.
Přijímač stanice SIRIUS III byl již plně osazen tranzistory.
Stanice byla vybavena i bateriovým zdrojem, mohla být napájena z běžné autobaterie (při příjmu odebírala 3 A a 17 A při vysílání).
Celý komplet vážil 9,5 kg včetně drátové antény a protiváhy.

 

Přijímač stanice PLUTO se síťovým zdrojem

Vysílač stanice PLUTO

Souprava stanice SIRIUS v transportním kufříku

V roce 1971 byl pro I.správu vyvinut přijímač OTAVA, určený pro dálkové jednostranné spojení centrály s agenty operujícími v zámoří. Subminiaturní komunikační přijímač byl osazen tranzistory, jeho citlivost byla 1 až 2 mV/m v rozsahu 3 až 30 MHz. Byl koncipován jako přijímač s dvojím směšováním (oscilátor prvního směšovače byl krystalový s výměnnými krystaly, druhý oscilátor byl stabilní laditelný v rozsahu 1 MHz). Přijímačem OTAVA byl ukončen vývojový program přístrojů určených pro I.správu MV. V důsledku čistek probíhajících ve Výzkumném ústavu MV po roce 1968 bylo propuštěno přes 70 % inženýrů a výzkumný ústav byl na dlouhou dobu paralyzován. Další agenturní stanice byly nakupovány ze SSSR a z NDR.

Sovětská stanice ATOM

Jako náhrada za stanici SIRIUS byla zkoušena stanice ATOM, avšak nedosahovala jejích technických parametrů. Stanice byla určena ke komunikaci v pásmu 3 až 9 MHz a pracovala v režimech klasická telegrafie a zrychlená telegrafie provozovaných klíčováním zprávy naperforované na kinofilm. Vysílač byl plynule laditelný a poskytoval výkon do 30 W.

Německá rychlotelegrafní stanice vyvinutá STASI

Stanice byla vyvinuta v osmdesátých letech a její pojetí i provedení značně převyšují předchozí generace agenturních stanic. Stanice byla plně tranzistorizovaná a používala nejmodernější obvodová zapojení a výrobní technologie. Vysílač používal vysoce stabilní kmitočtovou ústřednu s fázovým závěsem a přednastavitelnými děličkami s krokem 1 kHz, jeho koncový stupeň osazený výkonovými tranzistory byl schopen krátkodobě dodat 100 W. Vysílač používal frekvenční klíčování, které umožňovalo přenos zprávy složené z 200 pětimístných skupin během 10 vteřin. Zpráva byla zaznamenána v klíčovaní jednotce na polovodičovou paměť. Stanice byla bohatě vybavena příslušenstvím, zvláštní pozornost byla věnována anténám. Byla vybavena drátovou anténou s protiváhou, tyčovou anténou a deštníkovou anténou určenou k pokojové instalaci. Stanici bylo možno napájet ze sítě nebo z autobaterie.

 

Anténní príslušenství stanice STASI	Deštníková anténa stanice STASI	Přijímač stanice vyrobené STASI
Vysílač stanice vyrobené STASI	Klíčovací jednotka stanice STASI

Řadu technických zařízení si konstruovala I.správa vlastními silami, např. soupravu pro spojení po elektrovodné síti, soupravu pro neobsluhovaný přenos zpráv na krátkou vzdálenost ("elektronická mrtvá schránka" instalovaná v zaparkovaném vozidle a na dálku vybíraná spojkou) a další.

Závěr

V seriálu byl přiblížen vývoj rádiového agenturního spojení a agenturních radiostanic od třicátých do devadesátých let. S agenturními stanicemi se můžeme setkat v muzeích - Technickém, Vojenském historickém a v muzeu Policie České republiky - nebo i u soukromých sběratelů. Při pohledu na ně pociťuji cosi výjimečného, dimenzi, se kterou se nesetkávám u žádného jiného technického prostředku. Touto dimenzí jsou neobyčejné osudy lidí, kteří s agenturními stanicemi přišli do styku. Od osudu těch bezejmenných, kteří v podmínkách ilegality stanice vyvíjeli a vyráběli; učili stanice obsluhovat; pašovali je na místo určení, až po operátory, jejichž jména se stala legendou. Všichni pracovali v extrémních podmínkách, prožili mimořádné životy a mnozí zaplatili za tuto službu nejvyšší cenou, svým životem. Proto nejpodstatnějším důvodem k napsání seriálu bylo připomenout je, nezapomenout na ně a vzdát jim čest.

© OK1PD, 2005