Český radioklub

Sestavil Laco Polák, OK1AD; pro web upravil Ondra, OK2PTA

Od začátků vysílání, do změn politického systému u nás v roce 1948

Za prvního radioamatéra v Českých zemích je považován Ing. Karel Ort z Koštic. Vlastnil přijímací stanici, o dovolené na ní poslouchal lodní a jiné radiotelegrafní vysílání. V létě 1914 projednal ve Vídni možnost sestrojit vysílač a pustil se do stavby vysílací antény. Po výstavbě antény vypukla 1. světová válka, proto ji nemohl použít k pokusům s vysíláním a zůstala tam vztyčena až do roku 1935. Ing. Ort odjel v roce 1915 přes Švédsko do Ameriky, kde spolupracoval mimo jiné s Marconim. V roce 1920 onemocněl španělskou chřipkou a zemřel. Na obrázku vlevo je Ing. Karel Ort ve své laboratoři.

Na Slovensku se stal prvním amatérem v pokusech s vysíláním kněz Jozef Murgaš. Po vysvěcení za kněze studoval malířství v Budapešti a pak další čtyři roky na akademii výtvarného umění v Mnichově. V roce 1896 emigroval do Ameriky, působil tam jako kněz v komunitě rodin slovenských horníků. Dělal pokusy s radiovým vysíláním a v roce 1905 uskutečnil úspěšný radiový přenos mluveného slova mezi dvěma obcemi na vzdálenost 30km. Díky finanční podpoře nově založené telegrafní společnosti, použil k pokusům anténní stožáry 60 m vysoké. Byl úspěšný vynálezce, získal jedenáct patentů v oblasti radiotechniky. Na obrázcích je Murgaš ve své pracovně, jeho mohutné anténní stožáry a malířské dílo.

K průkopníkům amatérského vysílání v Československu patří také student elektrotechniky ČVUT v Praze Jan Bísek, budoucí OK1BK. Již v roce 1919 vysílal s bratry Nušlovými jiskrovým vysílačem signály ze Střeleckého ostrova v Praze na vlně 150 až 180 m, odpovídala mu druhá stanice umístěná na Hausbótu prof. Ing. Ludvíka Šimka, který pokusy řídil. Ukázka se konala pro účastníky tábora českých junáků a skautů na zmíněném ostrově do doby, než urazili anténní stožár o oblouk mostu u Národního divadla. Bísek uskutečnil v roce 1922 první radiotelefonické spojení v ČSR mezi Prahou a Jablonným, vysílače navrhl prof. Ing. Šimek. Pražský vysílač byl ve firmě ELEKTRA, která ale neměla k takovým pokusům povolení. Proto bylo uvedeno, že se vysílalo z Elektrotechnického ústavu ČVUT a na akademickou půdu policie nemohla. Na obrázcích zleva jsou prof. Ing. Šimek a Ing. Jan Bísek.

Stát si u nás z počátku držel rádio jako svůj  monopol. Ministerstvo pošt a telegrafů - MPT spolu s ministerstvem vnitra dělaly vše pro zákaz zřizování a provozu amatérských přijímačů. Bylo možné si je kupovat pouze od firmy, která měla k tomu povolení od státu. V dubnu 1925 se konala ustavující schůze Československého radioklubu, který měl cíl hájit zájemce o poslech rozhlasového vysílání. Z příznivců amatérského vysílání byl zvolen do výboru bez funkce pouze Ing. František Štěpánek a Pravoslav Motyčka, který se stal náhradníkem.

Na obrázku je představenstvo Československého Radioklubu v roce 1926. Ve  spodní řadě, třetí zleva, sedí  předseda radioklubu, zubní lékař a filmový herec, MUDr. Alfréd Baštýř, úplně vpravo dole je autor První knihy československého radioamatéra Milan Fučík, u knihy použil pseudonym František Martin.

Na obrázku vlevo je první číslo časopisu Nová epocha s přílohou Radioamatér. Časopis řídil otec amatérského vysílání v Československu Ing. František Štěpánek, on zavedl do používání u nás slovo radioamatér. Kvůli značnému zájmu čtenářů se z přílohy stal v roce 1923 samostatný časopis se stejným názvem Radioamatér. Na obálce časopisu Radioamatér sedící je Ing. Štěpánek.

Představitelům Čs. radioklubu se po řadě problémů podařilo prosadit právo vlastnit rozhlasový přijímač a mít možnost jej také amatérsky stavět. V požadavcích radioklubu zatím nemohla být uvedena žádost o povolení amatérského vysílání, neměla by šanci na úspěch. Amatéři ve světě ze začátku vysílali jiskrovou telegrafií, její použití bylo zakázáno až v roce 1926. Ze začátku žádná omezení pro amatéry nebyla, mohli vysílat bez povolení úřadů. Povolení byla postupně vydávána ve Velké Británii od roku 1905, v USA 1912, Austrálii, Kanadě a Islandu 1920, ve Francii 1921. Amatérům Jednotlivých oblastí světa byla z počátku přidělena vlnová pásma. Pro Evropu to byla 70 až 75 m a 42,8 až 47 m, pro USA 37,5 až 41,5 m. Vysílače byly sestrojeny bez možnosti plynulého ladění kmitočtu. Spojení se navazovala tak, že stanice po vyslání výzvy hledala v celém pásmu, jestli jí někdo neodpovídá. Nárůst počtu zájemců o amatérské vysílání vyžadoval vzniklou situaci řešit.

V roce 1925 byla založena v Paříži mezinárodní organizace radioamatérů International Amateur Radio Union - IARU, v letošním roce je to jubilejních 100 let. Založení se zúčastnil za Československo člen výboru Prvního čs. radioklubu v Brně JUDr. Kamil Šulc, který neměl nic společného s vysíláním, jeho zájmem bylo pouze poslouchání rozhlasu. Jako právník publikoval články z oboru jurisdikce v oblasti sdělovací techniky. V době německé okupace republiky byl kvůli židovskému původu uvězněn v koncentračním táboře Majdanek a v srpnu 1942 tam zemřel.

Na fotografii, uveřejněné v americkém časopise QST v roce 1925, jsou účastníci zakládající konference IARU v Paříži.

Mezinárodní telegrafní unie v Ženevě v roce 1920 přidělila Československu prefixy OK, OL, OM. Amatéři vysílači u nás od roku 1924 používali volací značky s prefixem CS. Se změnami přijatými na konferencích IARU mělo Československo přidělené prefixy, od roku 1927 - EC a od roku 1929 - OK.

V Československu byl prvním amatérem vysílačem Pravoslav Motyčka, CS OK1. Narodil se 20.1.1899 v Praze, v roce 1918 přešel pracovat do filmových atelierů Barrandov. Přes den v nich pracoval, po večerech promítal filmy v paláci Lucerna. Měl tam k dispozici malou místnost, ve které instaloval svá amatérská zařízení. Na obrázcích zleva je Motyčka v promítací kinokabině Lucerny, se svým vysílacím zařízením a QSL lístek, který dostal od F8AB. Tento lístek je vzácný, protože je od amatéra vysílače, který uskutečnil v roce 1923 první radiové spojení z Evropy s amatéry vysílači z USA, 1MO a 1QP/1XAL (pozdější W3RB).

V prosinci 1923 a v lednu 1924 Motyčka sledoval pokusy amatérů o navázání radiového spojení mezi USA a Evropou. Sbíral zkušenosti, Američany ještě neslyšel, ale evropské stanice ano. Dne 1. listopadu 1924 uskutečnil radiové spojení se značkou OK1, s přítelem Šimandlem OK2, bylo to mezi Lucernou a Lázeňskou ulicí v Praze. Po půlnoci 30. listopadu 1924 navázal první spojení v ČSR se zahraničím, s holandským amatérem 0CA. Dne 11. června 1925 měl spojení přes Atlantik se stanicí z USA U1CMX a 28. října s Novým Zélandem Z2AC, opět jako první v ČSR. Když pracoval v radiotechnické firmě ETA, měl vysílač uschovaný na Kavčích horách. Napájel ho z akumulátoru o napětí 1 kV, který mu věnovala firma ASTA, navazoval s ním spojení s DXy, včetně Austrálie. Ze začátku vysílání používal volací znak, který si zvolil, OK1 a CSOK1. V souladu se změnami prefixů přidělenými jednotlivým státům organizací IARU pak používal značky ECOK1 a OK1OK. Po získání koncese v květnu 1930 obdržel značku OK1AB. Rozsáhlý archiv z amatérské činnosti Motyčky vlastní jeho vnuk Jan Kolár z Prahy, který mi poskytl kopie mnoha vzácných dokumentů z amatérské činnosti svého dědy. Na obrázcích je QSL lístek se značkou OK1, vysílací zařízeni s nápisem na tabuli CS-OK1 a jeho pozdější zařízení.

Motyčka od roku 1928 řídil KV rubriku v časopise Československý Radiosvět, kterou v roce 1930 změnil na přílohu časopisu  s názvem Hlídka KVAČ. Uveřejňoval v ní informace o amatérském vysílání doma i v zahraničí. Časopisy jsou dostupné zájemcům ke studiu mimo jiné v pražské  Národní knihovně.

První ženou, která vysílala v Československu bez povolení, byla Jarmila Heřmanová, OK2AJ. Začínala jako radiová posluchačka RP-7, vysílala UNLIS se značkou OK2AJ, od roku 1931 měla koncesi se značkou OK2IL a v roce 1933 si nechala značku změnit na OK2YL. Na obrázcích je Jarmila v HAM SHACKU, jej portrét a QSL, které používala. Pozůstalost z její činnosti, včetně QSL lístků, věnoval její syn Miloš Štědrý do sbírky v Národním archivu.

Na Slovensku byl pravděpodobně prvním amatérem vysílačem Viliam Jankovič z Nitry. Již v roce 1925 se věnoval poslouchání amatérského vysílání se značkou RP-47. V letech 1928 až 1930 vysílal UNLIS postupně se značkami EC-QO, EC4QO a OK4QO. Byl aktivní hlavně na pásmech 40 a 20 m. Koncesi neměl, v polovině třicátých let se amatérskému vysílání již nevěnoval. Na obrázcích jsou kopie jeho QSL lístků.

Prvním slovenským amatérem vysílačem mohl být také Samuel Šuba, vysílal UNLIS již v roce 1928 se značkou EC3SP. Absolvoval studia na Brněnské technice a jeden semestr na Vysoké škole technické v Drážďanech. Stal se zaměstnancem Radiojournalu, od roku 1940 pracoval v Slovenském rozhlase v Košicích. Na fotce je v roce 1930, vedle je jeho vysílací zařízení a QSL lístek.

V Československém radioklubu měli placeného tajemníka pro vyřizování administrativy. Když ji vykonával student chemie Karel Pešek, EC1KX, dostal se do konfliktu s předsedou výboru radioklubu Dr. Baštýřem. Ten vyčítal Peškovi, že vyřizuje rozesílání QSL lístků amatérů za peníze radioklubu. Pešek byl nucen odejít z radioklubu a se skupinou mladých amatérů založil koncem roku 1928 Sdružení krátkovlnných experimentátorů československých – SKEČ. Sdružení bylo vedeno v opozici proti starým pánům z Čs. radioklubu. Na obrázcích je vysílací zařízení EC1KX a jeho QSL lístek.

Členové SKEČ uveřejňovali informace o své činnosti v příloze časopisu Rádio Telegrafie a Telefonie s názvem Hlídka SKEČ. Předsedou sdružení se stal Ing. Jan Bísek, pozdější OK1BK, který se proslavil vývojem a zavedením první výroby elektronek v ČSR v roce 1922. Zleva je kladný posudek ČVUT ze zkoušek elektronek, obrázky elektronek vyráběných ve firmě ETA a firemní logo.

Motyčka zůstal v Čs. radioklubu a v roce 1929 se v něm podílel na založení spolku Krátkovlnní amatéři českoslovenští - KVAČ . Mezi spolkem KVAČ a sdružením SKEČ vzplály žabomyší války. Na fotografii jsou členové spolku KVAČ.

Výbor SKEČ poslal koncem roku 1928 žádost o přijetí do  ARRL, ve kterém uvedl, že zastupuje amatéry vysílače v ČSR. Začátkem roku 1929 požádal spolek KVAČ také o přijetí do ARRL. Došlo k výměně několika dopisů mezi všemi účastníky jednání, než zvítězil zdravý rozum a bylo přijato rozhodnutí spojit oba spolky do jednotné organizace. V příloze dopisu KVAČ, odeslaného sekretariátu ARRL v roce 1929, je seznam čs. amatérů, kteří vysílali bez povolení a byli členy KVAČ nebo SKEČ. Jména kvůli utajení nebyla uveřejněna. Kopii přílohy jsem získal z archivu ARRL, doplnil jsem ji zjištěnými jmény čs. amatérů vysílačů a uveřejnil v časopise Ra / Rž, čís.8/2017.

Další část seznamu UNLIS amatérů vysílačů spolku KVAČ v Československu v roce 1929.

Po uveřejnění informace o prvním spojení Motyčky se zahraničím, se u nás zvýšil zájem o amatérské vysílání. V časopise Československý Radiosvět, v rubrice Hlídka KVAČ, byly uveřejňovány informace o amatérech, jejich technickém zařízení, spojeních se zahraničím, došlých QSL lístcích, atd.

Ke spojení KVAČ a SKEČ došlo 23. března 1932 v jednotnou organizaci Českoslovenští amatéři vysílači – ČAV. Předsedou byl zvolen průkopník vzniku televizního vysílání v ČSR, profesor Univerzity Karlovy, doc. Dr. Jaroslav Šafránek, prvním místopředsedou se stal Ing. Jan Bísek, OK1BK, druhým místopředsedou Pravoslav Motyčka, OK1AB a prvním tajemníkem prof. Václav Vopička, OK1VP, v uvedeném pořadí jsou zobrazeni na fotkách.

Název přílohy časopisu Čs. Radiosvět byl změněný na Českoslovenští Amatéři vysílači.

MPT na doporučení IARU konečně souhlasilo s povolováním amatérského vysílání. Ke kontrole vysílání rozhodlo v květnu 1930 vytvořit Radiovou službu naslouchací, zatím jen v Praze. Později byly zřízeny ještě v Brně a Košicích s novým názvem Kontrolní služba radioelektronická, amatéři ji nazývali KeSeR. Ze začátku měla k dispozici pouze přijímače a bez zaměřovačů neměla možnost zjišťovat stanoviště vysílačů.  V Praze byl vedením KSR pověřen Ing. Miroslav Schäferling, OK1AA, v Brně Ing. Vladimír Lhotský, OK2LS, (na obrázcích zleva), v Košicích Emil Argaláš, který nebyl amatérem vysílačem.

V květnu 1930 nastala příznivá situace pro vydání prvních povolení k amatérskému vysílání. Komise MPT ve složení, předseda Dr. Otto Kučera, členové Dr. Alois Burda, Ing. Jaromír Svoboda, a vrchní poštovní tajemník Alois Špinka, pozvala k vykonání zkoušek prvních šest žadatelů o koncesi. K žádosti poslané na MPT se přikládalo schéma zapojení vysílače. Všech šest účastníků úspěšně vykonalo zkoušky a bylo jim propůjčeno povolení k amatérskému vysílání se značkami:

• OK1AA, Ing. Miroslav Schäferling, Praha
• OK1AB, Pravoslav Motyčka, Praha
• OK2AC, MUC Zdeněk Neumann, Telč
• OK1AF, Josef Štětina, Praha, na jeho žádost mu byla značka změněna na OK1AZ
• OK2AG, Ladislav Vydra, Telč
• OK1AH, Alois Weirauch Na jeho žádost mu byla značka v roce 1931 změněna na OK1AW.

Na obrázku je schéma vysílače OK1AA, které přiložil ke své žádostí o koncesi již v roce 1926.

Majitelem prvního povolení se značkou OK1AA se stal Ing. Miroslav Schäferling, který  podal žádost o koncesi již v roce 1926 a kromě toho byl vedoucím pražské KSR a ta podléhala MPT.

V průběhu roku 1930 složilo zkoušky a obdrželo povolení vysílat celkem 14 amatérů. V dalších letech se jejich počty postupně zvyšovaly. V době zrušení koncesí kvůli vyhlášení všeobecné mobilizace v roce 1938 jich bylo téměř 500. Spolek ČAV v roce 1935 začal vydávat časopis s názvem ČAV, v letech 1936 až 1938 a v letech 1946 až 1951, byl název časopisu změněný na Krátké vlny.

Již v roce 1933 část čs. amatérů začínala vysílat na pásmu 56 MHz.  Prvních pokusů o spojení se zúčastňovali OK1AA, OK1AB, OK1MC, OK1VP, OK2BR, OK2DD, OK2FF a OK2SI, později se přidali OK1AQ, OK1AW, OK2RM a další. Vysílání na 56 MHz zaznamenalo největší nárůst zájemců v závěru roku 1935.

Koncem 30 let se výrazně zhoršily vztahy ČSR s Německem. Když hrozilo vojenské napadení naší republiky Německem, byla vyhlášena 23.9.1938  všeobecná mobilizace. Všechna povolení k amatérskému vysílání byla zrušena, vysílače musely být odevzdány do úschovy na určená místa. Na následujícím Policejním výměru při všeobecné mobilizaci v roce 1938, je nařízení odevzdat policii všechna zařízení k amatérskému vysílání. Po válce nebyla nikomu vrácena, někteří jednotlivci požádali a obdrželi finanční vyrovnání.

Dne 15.3.1939 Němci okupovali Čechy a Moravu, nastolili v nich Protektorát. Rudolf Major, OK1RW, uveřejnil v časopise Krátké vlny povzbudivý článek s názvem Byli jsme a budem. Nemohl tušit, že k obnově amatérského vysílání dojde až téměř po sedmi letech, v květnu 1946.

Na Slovensku byla situace jiná. Dne 14.3.1939 vznikl samostatný Slovenský stát. V Bratislavě byl 9.11.1940 založený Spolok slovenských krátkovlnných amatérov – SSKA, předsedou se stal Michal Dovina – Kmeťo, OK3DK.

Po vypuknutí války mezi Německem a Sovětským svazem 22.6.1941 došlo k zákazu amatérského vysílání také na Slovensku a zařízení musela být odevzdána do vojenského spojovacího skladu v Novém Městě nad Váhem. V závěru přednášky uvedu informace o dvou významných předválečných funkcionářích organizace ČAV. Plukovník letectva Jaroslav Skála, OK2VA, v letech 1932 až 1936 byl předsedou ČAV. Když se stal velitelem letectva na Slovensku, vzdal se fukce předsedy ČAV, přestěhoval se do Bratislavy a aktivně vysílal se značkou OK3VA. Díky vysoké funkci v armádě a své autoritě, přispěl k rozhodnutí MPT povolit amatérské vysílání v ČSR. Na obrázcích je OK2VA, jeho vysílací zařízení, QSL lístek a stojí vlevo, před jeho propagačním letem čs. letadla do Japonska.

Předsedou ČAV v letech 1937 a 1938 se stal profesor Václav Vopička, OK1VP. Měl velký podíl na sloučení obou spolků KVAČ a SKEČ do ČAV. Byl úspěšným lovcem DXů zejména na 20 m pásmu a propagoval vysílání na pásmu 56 MHz, na kterém čs. amatéři získávali první zkušenosti. V roce 1933 vydal vlastním nákladem brožurku s názvem Na krátkých vlnách, která byla kvalitní pomůckou pro začínající zájemce o amatérské vysílání. Na obrázcích zleva je jedno z jeho prvních vysílacích zařízení, pozdější HAM SHACK, při zkoušce zařízení pro pásmo 56 MHz na celostátním setkání amatérů vysílačů v Turnově v roce 1934, jeho QSL lístek a brožurka, kterou vydal pro radioamatéry vlastním nákladem.

Po okupaci českých zemí německou armádou 15.3.1939 a vytvoření samostatného Slovenského státu 14.3.1939, pokračoval v Čechách zákaz amatérského vysílání. Zařízení byla zabavována a to nejen vysílače, ale často také přijímače, měřicí přístroje, cennější součástky  a písemnosti, včetně QSL lístků. Ti odvážnější odevzdali pouze část svého zařízení, část uschovali mimo svůj domov a někteří dokonce v bednách zakopaných do země. Dnem 1.9.1939 byl vyhlášený zákaz poslouchat vysílání zahraničního rozhlasu a dnem 17.3.1943 vyšlo nařízení odstranit cívky oscilátorů z přijímačů, určených pro poslech na KV pásmech. Radiové přijímače musely být označeny štítkem o jejich odstranění. Pro firmy zabývající se opravami rádií byl vydaný návod jak to provádět. Při odhalení poslechu zahraničního rozhlasu soudy vynášely tresty několikaletého vězení v koncentračních táborech. Někteří amatéři byli z uvedených důvodů vězněni, například Josef Čupr, OK1JC z Hradce Králové, Václav Ševčík, OK1VK z Plzně, Jan Drábek, OK2BB a Karel Šindler, OK2RA, oba byli z Brna a další.

Radioamatéři obcházeli zákaz poslechu vysílání zahraničního rozhlasu použitím cívek, které buď umístnili v rádiu skrytě, nebo je vymontovali a vkládali pouze při poslouchání zahraničního rozhlasu. Zájem byl zejména o poslech vysílání rozhlasu v češtině z Londýna a Moskvy. Cívky nazvali podle britského premiéra Čerčilky, jejich provedení bylo různé, jak je vidět na obrázku.

Spolek ČAV změnil název na Českomoravští amatéři vysílači. Vedení spolku dojednalo s Němci vrácení zařízení a součástek, které nesloužily k vysílání. Některým byly vráceny všechny věci, jiní to štěstí neměli. Jedinou výjimku z čs. amatérů vysílačů měl Josef Klár z Prahy, bývalý OK1AY. Díky německé národnosti obdržel povolení vysílat s volací značkou D4CUQ. Povolení platilo pro spojení s libovolnou stanicí, ale každý měsíc musel posílat hlášení oblastní administrativní správě o své činnosti na speciálním tiskopise. Po válce byl odsunutý do SRN, kde později získal značku DL1GR.

Josef Klár připravil pro amatéry v Protektorátu univerzální QSL lístky s dotiskem vlastní značky. Lístky mohli použít pouze radioví posluchači, protože další amatéři kromě něj, nedostali povolení vysílat.

V době okupace mělo v Německu koncese také několik předválečných čs. amatérů vysílačů německé národnosti, kteří se přestěhovali do Německa. V Berlíně působil Ing. Hans H. Plisch, D4AHQ, ex OK2AK a Ing. Kurt Kupka, D4RKF, ex OK2KU, ve slezské Legnici žil Fritz Woletz, D4RMQ, ex OK2RM.

Vlastenecky smýšlející obyvatelé se nesmířili s okupací. Postupně se vytvářely odbojové organizace Obrana národa – z bývalých příslušníků armády, Politické ústředí – z členů bývalých politických stran a Petiční výbor Věrni zůstaneme – z levicových intelektuálů a kulturních pracovníků. Na jaře 1940 se uvedené organizace spojily v Ústřední vedení odboje domácího - ÚVOD. Kromě nich byla významnou silou v odboji Československá obec sokolská, známá pod názvem JINDRA. Více než 100 amatérů vysílačů se zapojilo do odboje proti okupaci, řada z nich byla vězněna v KT a 22 jich bylo popraveno, nebo zemřelo ve věznicích. Tito amatéři vysílači si zaslouží naši úctu a vzpomínku na ně.

Příslušník odposlechové služby MNO rtm. František Franěk, OK1FR, poškodil v březnu 1939 pražský stacionární armádní vysílač. Z objektu Hlavního štábu odvezl plný nákladní automobil spojovacího materiálu, včetně kvalitních komunikačních přijímačů HRO, vše uschoval ve svém bytě a také u příbuzných a známých. Stal se členem tajné vojenské organizaci Obrana národa. Společně s technikem zpravodajského oddělení Ing. Janem Budíkem, OK1AU, sestrojili 13 vysílačů a přijímačů, které vestavěli do malých kufříků. Na konci dubna 1939 bylo vnitřní spojení Obrany národa dokončené, prakticky prověřené a občas kontrolované. Na podzim 1939 rtm. František Franěk, OK1FR navázal radiové spojení s našimi radisty na velvyslanectví v Paříží a Londýně. V prosinci 1939 byl zatčen, odsouzen k 15 letům vězení a do konce války vězněn v KT Ebrach v Bavorsku. Po válce dálkově vystudoval elektrotechnickou fakultu ČVUT, obor slaboproud - radiotechnika. Postupně prošel několika velitelskými a technickými funkcemi u spojovacího vojska a dosáhl hodnosti plukovníka. Vojenskou službu ukončil v roce 1970 ve funkci náčelníka Vojenské katedry elektrotechnické fakulty ČVUT. V průběhu okupace Československa vojsky Varšavské smlouvy v srpnu 1968, umožnil studentům použít k rušení radiových stanic okupantů výkonné vojenské vysílače, které se používaly při výuce.

Ing. Budík, OK1AU byl také zatčen a vězněn v různých věznicích. Němci nevěděli všechno o jeho odbojové činnosti, proto dostal nižší trest. Tři roky byl vězněn v samovazbě, pak vykonával trest v několika koncentračních táborech. Konce války se dožil s podlomeným zdravím v KT Buchenwald, kde byl 11. dubna 1945 osvobozen americkými jednotkami. Byl značně zesláblý, vážil pouhých 48 kg, Po válce byl opět zaměstnancem oddělení Vojenského obranného zpravodajství Hlavního štábu čs. armády. Přednosta oddělení, div. gen. Bedřich Rajcin, po převratu v únoru 1948 ho propustil ze zaměstnání v armádě. Pak pracoval na vývoji televizní techniky ve VÚST Strašnice a později na vývoji vysílačů v Tesle Hloubětín.

S OK1FR a OK1AU spolupracoval Josef Hoke, OK1RX, který byl vrchním úředníkem na pražském magistrátu. Vyráběl vysílačky pro odbojovou skupinu SPARTA. Po odhalení byl odsouzen v Berlíně k šesti letům káznice pro přípravu k velezradě a v srpnu 1944 umučen ve věznici Mírov.

QSL lístky uvedených radioamatérů jsou seřazeny ve stejném pořadí jako fotografie nad nimi.

Den před okupací Čech odletěla do Londýna skupina 11 důstojníků zpravodajského oddělení HŠ MNO v čele s plk. Františkem Moravcem. Stali se příslušníky zpravodajského odboru exilového MNO, který řídil činnost odbojových skupin ve vlasti. Na londýnském předměstí West Dulwich byla 1.9.1939 zřízena čs. Vojenská radiová ústředna. Ze začátku v ní měli pouze zapůjčenou radiostanici MARK III.

Koncem listopadu londýnská firma instalovala pro VRÚ vysílač o výkonu 150W, který zpravodajci zakoupili z vlastních prostředků. K dispozici měli přijímače National NC-100 a Hallicrafters SX-16 (na obr. zleva), anténu použili drátovou Windom.

Tyto skromné prostředky brzy přestaly vyhovovat a bylo zřízeno nové stanoviště VRÚ poblíž Londýna ve vile na návrší Duke Hill u Woldinghamu. Byl tam dostatek místa pro vybudování několika anténních systémů. Přibyly další dva přijímače a dva nové vysílače, jeden z nich byl o výkonu 250W.

Na dalším obrázku je technik VRÚ rtm. Antonín Šimandl, který měl na starosti údržbu technických zařízení a jejich vylepšování. Pro čs. paradesantní výsadky sestrojil nejméně 20 agenturních vysílačů, které byly pojmenované jeho jménem Šimandl. Kmitočtový rozsah měly 3 – 18,3 MHz a výstupní výkon 30 až 60 w. Britové projevili úmysl sestrojit ve vlastní režii 25 kusů tohoto vysílače. Šimandl sestrojil také KV agenturní přijímač s názvem Marjánka s kmitočtovým rozsahem 0,5 až 1,5 MHz a 2,4 až 17 MHz. Obě zařízení jsou na dalších obrázcích. Vyřešil také současné klíčování několika vysílačů z jednoho stanoviště. Šimandl byl ke konci války povýšen do hodnosti podporučíka. Po válce krátce působil na zpravodajském oddělení HŠ, pak se stal vedoucím radiotechnické skupiny na čs. Ministerstvu zahraničí.

Po vybudování dalšího stanoviště VRÚ v Hockliffe u Bedfordu, tam bylo všechno zařízení postupně přemístěno. Otevřené prostranství umožnilo postavit 12 kvalitních anténních systémů se směrovanými dipóly pro vysílače a stejný počet pro přijímače. Šest pracovišť radistů se nacházelo v budově. Tři vysílače o výkonu 250W bylo možné dálkově obsluhovat pomocí linkových spojů. Z VRÚ se uskutečňovalo radiové spojení se zpravodajskými expoziturami a vojenskými misemi v zahraničí a také vysazenými paradesantními skupinami na našem území. Radiové spojení s Londýnem v letech 1940 – 1941 zabezpečovali z Prahy a jejího okolí radisté skupiny s názvem Sparta 1 a Sparta 2. Nejznámější z radistů jsou por. André Regenermel, čet. dsl. Jindřich Klečka, čet. František Peltán a Otto Linhart, na fotkách jsou zobrazeni zleva.

První tři zahynuli při zátazích gestapa a spojení s Londýnem pak bylo delší dobu přerušeno. Obnovit radiové spojení se podařilo až vysláním čs. paradesantních výsadků z Anglie na území Protektorátu. Linhart měl štěstí, jediný z nich přežil. Když vysílal radiostanicí SPARTA 2 z ilegálního bytu kpt. Morávka, vtrhlo tam gestapo. Podařilo se mu spolu s kpt. Morávkem uprchnout oknem po ocelovém lanku anténního svodu. Skrýval se pod falešnými jmény a dožil se konce války. Paradoxně mu pomohlo to, že když se ukrýval na chatě u Neveklova s čet. Klečkou, ten ho při čištění pistole neúmyslně postřeli do nohy. Kvůli zranění se nezúčastnil vysílání z jinonického akcízu, při kterém je přepadlo gestapo, pozatýkalo, čet. Klečka se zastřelil. Linhart měl tři starší bratry, kteří se také zapojili do odboje vůči okupantům a všichni tři zaplatili za to životem.

Několik bývalých pilotů emigrovalo před okupací do Sovětského svazu, byli mezi nimi Vladislav Bobák a Radoslav Selucký, na obr. zleva. Po absolvování zpravodajského kurzu byli vyslání do Protektorátu s úkoly vybudovat zpravodajskou síť a předávat zprávy do Moskvy o vojenské, hospodářské a politické situaci. Přes generální konzulát SSSR v Praze obdrželi dvě americké radiostanice, které byly použity k předávání zpráv do Moskvy. Na podzim 1941 byla skupina odhalena a oba piloti popraveni.

Jedním z radiotelegrafistů, který pracoval pro uvedené piloty, byl zkušený amatér vysílač Otakar Batlička, OK1CB. Ten byl také zatčen, vězněn v KT Mauthausen a v roce 1942 tam zahynul. O životě Batličky bylo vydáno několik knih a článků. Na obrázcích je kniha spisovatele Jaroslava Čvančary o dobrodružném životě Otakara Batličky, na dalším je Batlička u svého vysílacího zařízení a vpravo je na tu dobu hezký QSL lístek OK1CB, kterým potvrzoval svá amatérská spojení.

Další účastník odboje, poválečný gen. plk. Ing. Bohumil Teplý, OK3LA, v době německé okupace republiky odešel z armády a stal se profesorem na Vyšší průmyslové škole v Praze na Smíchově. Zapojil se do odbojové činnosti, sestrojil jednu z vysílaček pro skupinu SPARTA, obstarával krystaly a náhradní součástky pro další vysílačky odbojářů. Po odhalení byl vězněn od září 1942 v Praze, Drážďanech a Ebrachu, osvobození se dožil v květnu 1945. Po válce se stal velitelem Spojovacího vojska na MNO s druhou nejvyšší hodností generálplukovníka.

Radioamatér Zdeněk Spálenský, OK1PZ, pocházel z obce Dražice u Tábora. V době okupace pracoval u Hlavního telegrafního úřadu v Praze. Podílel se na sestrojení několika vysílaček pro organizaci Obrana národa. Když byla jejich skupina odhalena, byl odsouzen do vězení na dobu 8 let. Po osvobození se vrátil do vlasti těžce nemocný a v září 1945 v pražské nemocnici zemřel. Na obrázcích je jeho QSL lístek a jeden z vysílačů, které sestrojil pro odbojáře

Významnou osobností odboje byl také učitel Pavel Homola, OK1RO. Stal se vedoucím odbojové skupiny v Turnově a jako jediný v republice vyráběl krystaly, které poskytoval odbojářům pro oscilátory jejich vysílaček. Byl zatčen, vězněn v KT Terezín a zemřel 10.4.1945 při pochodu smrti do KT Flossenburg. K uctění jeho památky byla po válce organizována několik let soutěž radioamatérů na KV s názvem Memoriál Pavla Homoly OK1RO.

Václav Hodek, OK1VH, byl účastníkem modřanské odbojové skupiny. V únoru 1944 se stal členem ilegálního Národního výboru v Modřanech, který spolupracoval s Obranou národa. Pro spojení Obrany národa s Londýnem sestrojil dva vysílače a dva přijímače, další čtyři vysílače připravoval. Po odhalení skupiny byl koncem března 1945 zatčen, vězněn v pankrácké věznici, ale měl štěstí, po vypuknutí Pražského povstání byl osvobozen.

Brněnský radioamatér Gustav Košulič, OK2GU (obr. vlevo), od září 1940 do března 1941 vysílai zprávy do Moskvy v odbojové skupině Obrana národa. Košulič byl výborný radiotelegrafista, za okupace pracoval u radiové odposlechové služby v Brně. Vysílačku pro něj sestrojil další zaměstnanec radiové odposlechové služby Jan Habrda, OK2AH (obr. uprostřed) Po zatčení byli oba popraveni v berlínské věznici Plötzensee.

Se sestrojením radiostanice jim pomáhali Vladimír Kott, OK2FF a Alois Horký, OK2HY. Oba byli odsouzeni k pěti letům káznice, dočkali se osvobození koncem dubna 1945 s poškozeným zdravím.

Učitel Ladislav Hejný, OK2HL, byl zatčen za okupace kvůli zapojení se do odbojové činnosti. Zahynul v únoru 1942 v KT Mauthausen, byl tam uvězněný společně s Otakarem Batličkou, OK1CB.

Svatomír Kadlčák, OK2KE, učil na škole v Brušperku u Ostravy. Zapojil se do odboje vůči německé okupaci republiky v Obraně národa. Po odhalení jeho činnosti v odboji byl zatčen a popraven ve Vratislavi.

Na Moravě se zúčastnili odboje v Obraně národa Josef Hub, OK2DH, por. Ing. Václav Kopp, OK2PP a Ing. Antonín Slavík, OK2SL, všichni tři byli popraveni. Když jsem četl dopisy OK2DH z vězení, měl jsem slzy v očích.

Bořivoj Poděbrad, OK2PO, se zapojil do odboje v sokolské organizaci Jindra na Olomoucku. Velel sokolské rotě a spolupracoval s bývalými důstojníky čs. armády, členy Obrany národa. Po zatčení byl vězněn v KT poblíž Vratislavi a ve Waldheimu. Dožil se osvobození, ale v roce 1946 zemřel na následky prožitých útrap.

Zajímavý je příběh radiotelegrafistů 311. bombardovací perutě RAF čs. zahraniční armády ve Velké Británii. Zájemci z nich obdrželi členství v radioamatérské organizace RSGB a chtěli založit Čs. Radiosvaz ve Velké Británii. MNO čs. zahraniční armády jim dalo k tomu souhlas. Začátkem roku 1942 byla podaná žádost o uznání Čs. Radiosvazu na příslušná místa britských úřadů. Předsedou se stal ppor. František Horký, bratr amatéra vysílače Aloise Horkého, který použil jeho volací značku, OK2HY. Radiosvaz sdružoval asi 40 členů, několik dalších zájemců čekalo na přijetí. Část členů si zvolilo volací značky: OK1ML – ppor. Ing. Michal Ljachovič, OK2NB – rtm. Josef Svoboda, OL5LJ – rtm. Josef Karel Leichter, OK5PT – rtn. Pavel Tofel, OK5?? – čet. Dobromil Špinka, OK2LP – kpt. Antonín Studený a OK2LR – kpt. Josef Muroň. Odchodem hlavního iniciátora akce ppor. Horkého od 311. perutě a značným prořídnutím zakládajících členů vlivem bojových ztrát v řadách létajícího personálu, došlo v roce 1942 k útlumu činnosti Čs. Radiosvazu. Na obrázcích zleva je část jeho členů a certifikát členství OK2HY v RSGB.

Situace na Slovensku byla jiná. Dne 9.11.1940 se konalo ustanovující valné shromáždění Spolku slovenských krátkovlnných amatérů – SSKA. Předsedou spolku se stal Michal Dovina – Kmeťo, OK3DK, který v té době sloužil v hodnosti kapitána, jako spojovací a šifrovací důstojník na slovenském MNO v Bratislavě. Spolek vydával Členský oběžník SSKA, vyšlo 17 čísel, byly v nich uveřejňovány informace o činnosti spolku a různé technické články.

Zkušební komisy pro vydávání koncesí vedl zaměstnanec MPT Jozef Ďurica, OK3FD. Na obrázku je s manželkou a jeho QSL lístek z doby, když ještě pracoval na MPT v Praze.

V Poštovním věstníku byly uveřejňovány seznamy obnovených koncesí slovenských amatérů s jejich původními volacími značkami a také nově vydaných povolení k amatérskému vysílání v období Slovenského státu. Do konce roku 1941 mělo koncesi s prefixem OK3 kolem 30 amatérů vysílačů, spolek měl asi 110 členů.

Radiomatéři na Slovensku měli obavy vysílat, koncese měli hlavně kvůli možnosti přechovávat vysílací zařízení. Po vypuknutí války mezi Německem a Sovětským svazem 22.6.1941 byl vydaný zákaz amatérského vysílání také na Slovensku a zařízení musela být odevzdána do vojenského spojovacího skladu v Novém Městě nad Váhem.

Dne 29.8.1944 vypuklo Slovenské národní povstání, kterého se aktivně zúčastnili také amatéři vysílači OK3AL – Ing. Miloslav Švejna, OK3ID – Ing. Karol Dillnberger, OK3IP – Ing. Imrich Ikrényi, OK3IT – Jaromír Loub, OK3IX – Ing. Vladimír Škrabala a OK3SP – Ing. Samuel Šuba. Podíleli se na údržbě a obsluze Svobodného slovenského vysílače v Laskomeri u Banské Bystrice. Po náletech německých letadel byl vysílač vyřazen z provozu. Uvedení radioamatéři, spolu s dalšími radiotechniky, nainstalovali na nákladní automobil Mercedes vojenský letecký vysílač z letiště Tri Duby u Zvolena o výkonu 1,5 kW. Po technických úpravách obnovili vysílání z různých lokalit poblíž Banské Bystrice. Každých deset dnů měnili polohu vysílače. Přes den se vysílalo na vlnové délce 560 m, v noci na 765 m, slyšitelnost byla v okruhu 60 km. Vysílání skončilo v Donovalech po potlačení povstání 27.10.1944.

Na horních obrázcích je poškozená budova povstaleckého vysílače v Banské Bystrici po bombardování německým letectvem, vpravo je použité vysílací zařízení. Pod nimi je obrázek vysílací místnosti vedoucího skupiny radiotechniků Ing. Karola Dillnbergera, OK3ID a jeho QSL lístku. Na spodním obrázku je velitel pojízdného vysílače Ing. Imrich Ikrényi, OK3IP ve svém HAM SHACKU a jeho QSL lístek.

Po potlačení povstání Němci obsadili Slovensko a pozatýkali účastníky povstání. Imrich Ikrényi, OK3IP, byl uvězněný v KT Mauthausen. Po osvobození se vrátil do vlasti s podlomeným zdravím, zemřel v roce 1962 ve věku pouhých 53 let.

Povstání se zúčastnil také Pavel Benčík, OK3BV, který byl velitelem radiové stanice v povstalecké jednotce slovenské armády. Po zajetí Němci byl uvězněn a odsouzen k trestu smrti. Díky osvobození americkou armádou trest nebyl vykonán,. Na obrázcích je ve svém HAM SHACKU a jeho QSL lístek.

Amatéři vysílači se zapojili také do Pražského povstání, které vypuklo 5. 5.1945. Mjr. Antonín Rakouš, OK2RS, poválečný OK1RS, se zúčastnil bojů o rozhlas, byl raněn, přesto pokračoval v boji. Po válce se vrátil do služby v armádě.

Pracovník čs. rozhlasu František Werner, OK1WF, obsluhoval 5. května 1945 rozhlasovou techniku v době, když byla značně poškozena zásahem budovy leteckou pumou. Vysílání pokračovalo z provizorního pracoviště přímo pod stožáry strašnického vysílače. Později bylo vysílací pracoviště přesunuto do sklepních prostor Husova sboru. První hlášení z něj zaznělo večer 7. května, zpráva o kapitulaci Německa byla vysílána také odtud. Hlasatelem byl Zdeněk Mančal, technické zařízení obsluhovali František Werner, OK1WF a Vladimír Stibitz, OK1SB, který byl 5. května osvobozen z pankrácké věznice a hned šel pomáhat s obsluhou rozhlasového vysílače. Obránci Českého rozhlasu vytrvali i přes bombardování a ostřelování až do 9. května, kdy do Prahy přijela Rudá armáda. Téhož dne večer bylo slavnostně obnoveno vysílání Československého rozhlasu. Na obrázku vlevo sedí technik OK1WF, vpravo je jeho QSL lístek z roku 1931, u mikrofonu stojí rozhlasový hlasatel Zdeněk Manča

Na dalším obrázku je Vladimír Stibitz, OK1SB při opravě vysílače v Pražském povstání a jeho QSL lístek.

Další účastník Pražského povstání, Antonín Rambousek, po válce OK1AAR, později OK1XY, se podílel na instalaci radiostanic u Meziměstské telefonní ústředny v Praze na Žižkově, které byly určeny k zajištění náhradního spojení pro Českou národní radu, rozhlas a čs. armádu. Vedle fotografie OK1AAR, je jeho QSL lístek radiového posluchače.

Radioamatéři obnovili vysílání po válce již v květnu 1945 se souhlasem Ministerstva pošt a telegrafů - MPT. Pomohli poště s předáváním zpráv, když ještě neměla plně obnovené spojení. Ing. Karel Pešek, OK1KX, poskytl České národní radě svůj vysílač, který byl použitý s volacím znakem OKX pro spojení s Moravou v době, když byla z části odříznuta od telekomunikační sítě.

Pravidelné relace se podařilo uskutečnit také s Antonínem Macháněm z Ostravy, OK2MA. Na obrázcích je jeho zařízení, použité pro radiové spojení v květnu 1945.

Na základě výzvy v rozhlase, aby amatéři vysílači pomohli poště s předáváním zpráv, byly postupně aktivovány radiostanice OK2GR v Brně se značkou OK2Y, na obrázku je zařízení a QSL lístek OK2GR.

Ze Svitávky se podílela na předávání zpráv stanice OK2S, operátory byli pováleční majitelé povolení vysílat se značkami OK2YF a OK2YG (později OK1YG).

Radiostanici Ing. Josefa Gajdy, OK2DS obsluhovalo několik radioamatérů ze Zlína. Amatéři vysílači se podíleli také na zabezpečení spojení z bývalého vysílacího střediska rušičů na Letné s Českými Budějovicemi – OLC, Brnem – OLB a Bratislavou – OLS, operátorem tam byl OK3FD.

Nelze v přednášce vzpomenout všechny radioamatéry, kteří se zapojili do odboje proti okupantům. Další informace o účastnících 2. odboje z řad amatérů vysílačů jsou k dispozici na internetových stránkách Českého radioklubu, v části Elektronické publikace – historie a ve sbírce dokumentů z historie amatérského vysílání, uložené v Národním archivu v Praze.

Ministerstvo pošt a telegrafů vydalo první koncese po válce 5. května 1946 přednostně perzekuovaným radioamatérům za okupace. Činnost amatérů vysílačů se slibně rozvíjela do převratu politického zřízení u nás v únoru 1948. Každý koncesionář pak musel předložit potvrzení od dvou osob ručících za to, že radiostanice nebude zneužita. Získat ručitele v nejisté politické situaci bylo obtížné, proto velké části amatérů vysílačů byly koncese zrušeny. V roce 1950 byla organizace ČAV začleněna do ROH a koncem roku 1951 se radioamatéři stali součástí Svazarmu. Českoslovenští amatéři vysílači, po vzoru radioamatérů v SSSR, nesměli uveřejňovat a sdělovat celá svá jména, adresy, povolání a utajované byly také další údaje. Situace se zlepšila až začátkem 60. let, kdy byla obnovena část zrušených povolení. Další rušení povolení k amatérskému vysílání nastalo po okupaci Československa vojsky Varšavské smlouvy v srpnu 1968. Důvodem byl nesouhlas s okupací a protesty proti ni. V současné době má každý zájemce možnost, po složení předepsaných zkoušek, získat povolení k amatérskému vysílání. Tato ušlechtilá záliba radioamatérů přispívá ke zvyšování jejich odborných znalostí zejména v radiotechnice, která je v současnosti velmi důležitá ve všech oblastech modernizace průmyslu.

V této tabulce je přehled zrušených povolení k amatérskému vysílání.

Na závěr vzpomínka na Ing. Alexandra Kolesnikova, OK4KW, který byl vynikajícím odborníkem v radiotechnice, zejména v oblasti VKV techniky. Byl pověřen vedením vybrané skupiny techniků převážně z řad radioamatérů, kteří úspěšně sestrojili v roce 1948 funkční zařízení pro televizní vysílání. Pocházel z Užhorodu na Podkarpatské Rusi, která byla před válkou součástí Československa. Vzdělání získal na brněnské technice, v 50. letech se dobrovolně přestěhoval s rodinou do Taškentu v Uzbekistánu, kde on i jeho syn tragicky zahynuli.

Prameny:
Daneš, josef, Dr. Ing., OK1YG: Za tajemstvím éteru, NADAS 1985 a článek v příloze AR - Electus ´93,
Hanák, Vítězslav, OK1HR: Muži a radiostanice tajné války, ELLI print 2002,
Mráz, Anton, Ing. OM3LU: Dokumenty z historie rádioamatérstva v ČSR a na Slovensku do roku 1952,
t3000 cz s.r.o., Praha 2011,
https://om3kfv.szm.com/dejiny_radioamaterov.pdf,
Litomiský, Jan, OK1XU: Spolky, kluby, odbočky – pár slov o předchůdcích Českého radioklubu, rok 2000,
https://www.rafaci.cz, ČEŠTÍ RAFÁCI